O policii v Unhošti, tentokrát městské

     Jedním dechem jsem přečetl článek kolegy o práci státní policie v Unhošti. Moji rodiče v Unhošti bydlí a několik let k nim dojíždím a několik let jsem naopak z Unhoště pravidelně dojížděl do Prahy za prací. Nevyhrazuji si tudíž právo fundovaně napsat o práci státní policie, ale napíšu něco o práci policie městské.

Když jsem před několika léty poprvé začal potkávat městské strážníky v Unhošti, připadal jsem si víc než jako v Kocourkově. Hlídka dvou mužů, každý jinak ustrojený, pomalu každý jinak obutý a ozbrojený. Jak mě má někdo takový pomáhat a svým způsobem chránit? To tedy nevím.

Nastoupil nový pan starosta a zřejmě s ním přišel i nový vítr. Od té doby je potkat občas městské strážníky něco jako potkat nový den. Upravení, jako ze známého francouzského seriálu o životě četníků a jejich půvabné šéfové, který vysílala jedna televizní stanice v neděli dopoledne. Každého pozdraví, usmějí se, naprosto jiný přístup k lidem. Pozoroval jsem je při dvou "případech". První, když nešťastná řidička zjistila, že má jistě právem na svém kole botičku a byla sobota dopoledne. Zavolala strážníka, ten se v brzké době dostavil a vše vyřešil klidně, slušně a s úsměvem. Tak jak to asi má být. Žádná třenice. Podobně tomu bylo i ve druhém případě, kdy hlídka procházející autobusovým nádražím upozornila ženu, že musí uhasit cigaretu, jinak že jí hrozí pokuta. Jen jí slušně upozornila a pokračovala v obchůzce. Říkám, úplně jíný přístup.

Mám známé, velmi dobré známé, u Městské policie v Praze a bavím se o jejich každodenních problémech. Tak mě napadá, jestli by nestálo zato zamyslet se konečně nad pravomocemi této policie a v některých ohledech, speciálně co se týká třeba taxikářů, hříšných řidičů či žeráků, bezdomovců nebo pochybných existencí nedaleko stanic metra, tyto pravomoce posílit. Možná, že by se nám i často lépe dýchalo. A nejen to.