O osobní odpovědnosti politiků při pohromách

    Se zvláštním pocitem v srdci vzpomínám na povodně v roce 2002. Tehdy jeden funkcí významný představitel Prahy pořád místo toho, aby jak se říká přiznal barvu,, neustále uklidňoval občany hlavního města jak je vše pod kontrolou a pomalu směřoval k prohlášení, že se vlastně nic neděje. A co sef dělo víme všichni. Odnesl to, jak, to také víme.

Od té doby žiju, bohužel opět v bláhovém přesvědčení, že se v jednotlivých územně sorávních celcích cvičí součinnost jednotlivých složek záchranného systému tak, aby při vyhlášení živelné pohromy vše fungovalo jako na drátku. Samozřejmě, některé situace nelze předvídat, navíc jsme jenom lidi, funguje tu fyzická i psychická únava a vypětí, stres. To všechno lze omluvit.

Co ale nelze omluvit, to je základní selhání tohoto systému. Jak dlouho ještě budeme trpět ty nešťastné pohledy lidí, kteří budou jen bezmocně přihlížet, jak jim majetek mizí pod vodou nebo v plamenech. A všichni odpovědní budou mlčet nebo jen cosi koktat ve sdělovacích prostředcích. V tom případě padni komu padni, partaj nepartaj, skončíš odpovědný politiku okamžitě, odvolán na hodinu.

Na vlastní oči jsem měl totiž možnost sledovat, jak funguje při živelné pohromě součinnost armády, policie, četnictva a civilních složek ve dvou západoevropských zemích. Takže vím, jak to má vypadat. Jen aby to věděli také ti odpovědní. A víme přece, z jakého slovního základu vzniklo slovo zodpovědnost.