O desetibojařském vakuu

Když jsem se kolem Olympijských her v roce 1996 bavil se svým kamarádem a bývalým vynikajícím československým atletem, účastníkem dvou olympiád, dálkařem a trojskokanem Milanem Mikulášem, padla řeč samozřejmě na desetiboj.

Tenkrát, kdy na desetibojařském nebi začala zářit hvězda jménem Tomáš Dvořák, mi Milan říkal, jak by nám celý atletický svět mohl závidět. Malé zemi s velkými desetibojaři. Končil Robert Změlík, olympijský vítěz a s Tomášem Dvořákem, mistrem světa a olympijským medailistou z Atlanty, se začalo pak mluvit o další vycházející hvězdičce jménem Roman Šebrle.

Zvykli jsme si na pocty nejvyšší. Nicméně vše jednou končí, i kariéra atleta. Roman si zřejmě představoval své zřejmě poslední mistrovství světa jinak. Historie si jej bude ale pamatovat jako olympijského vítěze.

A my také. Jen musíme být trpěliví a unést trochu vakua. Desetiboj je nejnáročnější disciplina a desetibojaři musí uzrát.