Nevím, jestli jsem na seznamu StB a nezajímá mě to

    Berte to jako otevřenou reakci na všechny ty příspěvky o spolupráci a nespolupráci s StB. Na začátku musím prozradit, že vědomě jsem s nikým nespolupracoval. Když jsem narukoval na vojnu, jako politicky nespolehlivý, protože můj táta po roce 1968 jako známý vědec nesměl nic a nikam, jsem čekal dva roky někde u radiolokátoru. Dostal jsem se však na štáb, protože jak mi sdělil můj předchůdce, když si na vojně někoho chtěli prověřit a potřebují ho, vždycky to nějak zaonačí, aby byl najednou spolehlivý.

I mě si po 14 dnech zavolal náčelník štábu a vzal mě do místnosti, kde byli samí civilové, tedy "kontráši" neboli orgáni vojenské kontrarozvědky. Vyptávali se mě na věci různé, hlavně na můj dlouhodobý pobyt v Dánsku. A na tátu. Pak padla otázka, jak je to s korespondencí mého táty se zahraničím. Upřímně jsem řekl, že dostává běžně pohledy na vánoce, ale on neodepisuje. Na to reagoval ten nejstarší jen jakoby odhozenou poznámkou, že to byl asi kec. Takže nás jednoduše někdo práskal. A teď označte viníka! Nicméně prověřili mě a já dělal na štábu v poddůstojnické funkci. Na konci vojny se mě marně snažila kontrarozvědka zlanařit, že potřebují angličtináře. Ještě předtím po mě jednou chtěli, abych jim přeložil z angličtiny dopis, který jednomu vojákovi přišel z Kanady. Odmítl jsem s tím, že velmi osobní věci nepřekládám. Odmítl jsem i zůstat na vojně.

Neustále jsem žil v domění, že orgány vojenské kontrarozvědky spadají pod ministerstvo obrany. Jak jsem se mýlil!!!! Patříla pod vnitro. V jeden moment jsme se s tátou ptali jeden druhého, zda požádáme o nahlédnutí do spisů. Vzápětí jsme to odmítli. Protože vnitráci estébáci si byli schopni vymyslet cokoliv, aby vypadali před svými bossy a měli nějaké plus. Nechtěli jsme vyvolávat duchy. Ale po rozhovorech s lidmi, kteří prožili 50 tá léta teď už vím, kolik lidí naivně naletělo tehdejší propagandě a také vím, kolik známých osobností bylo členy komisí, které vyhazovaly nespolehlivé z vysokých škol. A když prohlédli, vystoupili a naopak se pak stali nepohodlnými.

Vážím si upřímnosi a otevřenosti, ale nemíním vyvolávat hon na čarodejnice, i když někteří k tomu mají sklony. Už bychom měli udělat vážně silnou čáru za minulostí, na kterou ale nesmíme v globále zapomenout, že tu takové zlo bylo. A to hlavní zlo pojmenovat. Nicméně, máme právo soudit druhé? Vezměme si z onoho biblického "Hoď po mě kamenem, ty, kdož jsi bez viny" každý pro sebe to svoje.