Něco o sovětském myšlení a jeho přisluhovačích

       Na úvod své úvahy bych chtěl za podnět k jejímu napsání poděkovat panu Josefu Havránkovi. Bohužel musím dodat, že jím popsané choutky nejsou zřejmě jen výsadou Rusů.

Vysvětlím. Maminka spolužáka mého syna je Gruzínka. Tatínek Rus. Maminka zastupuje ruskou firmu se sídlem v USA, která má patent na čištění červeného kaviáru ozónovou vodou. Protože měli velký zájem o získání kontaktů v naší republice, poprosila mě o jejich získání. Přes své známé v gastronomii jsme našli potencionální zájemce o dodávání kaviáru do luxusních restaurací,  termín a místo konání schůzky s tím, že při jejím tlumočení si alespoň oživím znalosti ruštiny. Ke schůzce nedošlo vinou výše zmiňované paní. Ani se pořádně neomluvila. Když jsem jí to vytknul, mávla rukou a řekla něco na způsob "Vy Češi, co si vlastně o sobě myslíte?". To mě tak nažhavilo, že jsem jí opáčil, že už nejsme dávno v jejich sféře zájmu, že si nesedneme s odpuštěním na zadek, když se tu oni objeví a že pro ně budou platit stejná pravidla jako pro ostatní. Jednoduše, aby si nemyslela, že jsme jejich jakási další svazová republika. A zeptejte se těch, kteří s nimi denně přicházejí do styku. Arogantní chování, jste rádi, že vůbec ze sebe dostanou pozdrav, natož poděkování. A my? Bohužel, pod rouškou obhodování pro ně často děláme první poslední, samozřejmě, že ne všichni, ale hodně z nás. Nepřehánějme to! A mějme se na pozoru! Nebo to dopadne tak, jak mi to vyprávěla jedna známá. Když nastupovala do zaměstnání v jednom velkém podniku nedaleko od Prahy, v rámci vstupního školení měli různé školitele. A jeden takový "školitel" jim nejprve vyprávěl, jak spolupracují se sovětskými podniky. A na závěr se zamyslel a pronesl památnou větu "Veliká, převeliká je naše země, od Aše až po Vladivostok!" Ne, to není vtip, bohužel skutečnost. Mějme se na pozoru a nic se nemá přehánět zvláště  s ohledem na to, co hezkého nám Rusové všechno v historii vyvedli.