Něco o panu Kaplickém a obětech české malosti

    Kolik různých názorů na náhlou smrt pana Kaplického jsem četl a vyslechl. Kolik protichůdných spekulací o výstavbě jeho blobu na Letné respektive výstavbě vůbec. Bohužel, musím konstatovat, že pan Kaplický je další z obětí české malosti, závisti a jiných špatných vlastnostech, které na nás vidí okolní svět a kterými si kazíme reputaci kulturní a vědecké velmoci.

Začátek abychom snad hledali u samotného učitele národů Jana Amose Komenského, který svoji milovanou vlast musel opustit kvůli těm, kteří se zašťiťovali pravostí svojí víry a kacířstvím víry Jana Amose. Ne, nic než oběť diktatury pod rouškou náboženství. Lehce se přeneseme na konec 18. století, kdy prožívá svoji velikou renesanci hudba. Dva příklady z nejzářnějších. Génius W.A.Mozart, kterému ti Pražané tolik rozuměli svým citem k hudbě a který se tak rád vracel na Bertramku. Copak by asi říkal dnešnímu až nechutnému sporu právě kolem vily na Bertramce, v němž figurují vědci mezinárodních kvalit? V hrobě by se tento autor Dona Giovanniho musel obracet! A co jeho současník, božský Čech, neboli Il divino Buemo Josef Mysliveček, o jehož nádherné hudbě se pochvalně vyjadřoval i Mozart? A to už něco znamenalo! Téměř upadl v zapomnění, na rozdíl od zahraničí. Další oběť, nikdo jiný než Zdeněk Fibich. Několik let zpátky jsem dostal od rodiny pod stromeček profilové album jednoho z největších talentů světové klasické trubky, mladého Rusa Sergeje Nakarjakova, vydané jednou z nejprestižnějších vydavatelských firem na světě. A jaké potěšení, když jedna ze skladeb, vybraná pro toto album, byla od Zdeňka Fibicha. A u nás? Zase nic moc. A v současnosti? Můj kamarád Pavel Hejzlar. Pracuje v USA na jednom významném projektu, o čemž se můžete přesvědčit na internetu. A tady? O jeho návštěvě v rodné zemi se začínají mocní a odpovědní této země zajímat až těsně před odletem za oceán. A nakonec Jan Kaplický, o jehož mezinárodním věhlasu se netřeba vyjadřovat. Vyhraje soutěž a místo toho, aby odpovědní začali konat, hašteření politiků pod rouškou čehokoliv, vzájemné napadání, vyhrožování. Zase ta nestyda závist vstoupila do nás. My Češi pořád vidíme za úspěchem kohokoliv něco divného, zatuchlého, negativního. Tak nás vnímají na západ od našich hranic.  Budeme-li hledat neustále tímto způsobem sami na sobě navzájem chyby a budeme zapomínat, dočkáme se jednou doby, kdy z nás bude zřejmě kulturní a vědecká malomoc.