Něco ještě o domácím násilí aneb Co bych rád, aby se změnilo

    Vrátím se ke slibu, který jsem kdysi na tomto místě dal paní Alici o tom, že nebudu psát o politice, ale o věcech životních. Při inventuře svých mozkových závitů, mohu-li takhle vůbec mluvit, tedy mám-li ještě nějaké, jsem si vzpomněl na jeden neveselý příběh, který se mě bytostně dotýkal. Protože žena, která tyto situace prožívala a bohužel ještě občas přežívá, je žena, kterou mám rád. Bohužel jsou záležitosti, které nemohu pochopit jako muž a jak jsem zjistil, často je nemohou pochopit i orgány činné v trestním řízení.

Dotyčná žena má 2 děti s mužem, který byl pouze jejím druhem a nikoliv manželem. Tento muž, i když bych ho snad raději nazýval zakomplexovanou nemyslící zrůdou, protože jak nazvat jinak muže, který když ztratí často argumenty, sáhne vůči ženě k fyzickému násilí? Tedy dotyčná zrůda začala používat doma často násilných argumentů. Až zasáhla policie a posléze i soud a nejen že mu zakázala se k místu pobytu přiblížt, byl navíc i odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Nicméně, trest pominul, nastal návrat z výkonu trestu a dotyčné zrůdě otrnulo a začal řádit znovu. Nabídl jsem této ženě, že zasáhnu. Opáčila mi, že se přece nebudu prát jako malý kluk. Zmohl jsem se pouze na poznámku, že jí mám rád a jde mi o její bezpečnost. Ona podala pouze trestní oznámení a tím skončila. Musela čekat, jak dopadne soud. Byly mi vyprávěny příběhy přímo pracovníky justice, kdy žena na poslední chvíli ze strachu trestní oznámení stáhla.

Kde to jsme, říkal jsem si, v jaké společnosti to žijeme, že to necháme tak daleko dotáhnout. Proto prosím na tomto místě justici a politiky, kteří se legislativou zabývají, aby včas zasáhli. Dokud je čas a nedali dopustit tomu, že rodina jako základ státu přestane fungovat úplně.