Na každého jednou dojde aneb Pomoz si sám

    Všední den, čas kolem poledne, vystupuji z celkem již plného metra na jedné z frekventovaných stanic pražského metra. Náhle směrem ke mně zrychluje krok starší pán ve věku přes 75 let. Jasná dýchavičnost. Lidé kolem jako kdyby hořelo náhle také zrychlují a kvapem opouští náš prostor. Pán cosi říká, co hledá. Omlouá se, že mě zdržuje. Mám dovolenou a snažím se ho  uklidnit. Mám o něj trochu strach. Ani mi nemuí říkat, čím trpí. On však okamžitě spěchá na kýžené místo. Na výstupní straně bohužel jen pevné schody.

Pořád spěchá a během pár schodů mi několikrát málem zkolabuje. Nahoře se posadíme. Využívám toho a jdu zjistit jeho číslo autobusu. Doprovázím ho a on mě téměř objímá a děkuje mi. Odvětím již známé klišé, že by to přece  udělal každý.

Uplyne sotva 15 minut a pán je zpátky.Je silně nervózní a hubuje, že mu ani řidič autobusu neporadil. Znovu ho uklidňuji a odvádím do nedaleké prodejny mobilních telefonů, kde mám jednání a kde nám pomůže ochotná slečna. Učiníme nutné kroky. Tentokrát naštěstí vše dobře dopadlo.

Pominu nezodpovědnost některých lidí a nechcii, aby vše vyznělo jako páchnoucí sebechvála. Jen mě znovu a znovu udivuje ta apatie a lhostejnost. Ono ale na každého jednou dojde.