Můj život s Parkinsonem - V.

Minule jsem hodně odbočil, jen proto, abych některým pochybovačům dal vědět, že nemíním být citový vyděrač a trápit ho. Každopádně vás nejen v této nemoci, a to vám potvrdí i lékaři i psychologové, je důležitá právě ta psychika. A ta, holka zlatá, dostává u mě dost zabrat.

Začnete si myslet, že už nejste plnohodnotní členové týmu. Jakéhokoliv, hlavně toho pracovního. Můj největší probém té doby začíná být dojíždění, na kterém jsem absolutně závislý, byť s ním netrávím tolk času, jako to bylo předtím z Neveklova. Přichází však další fenomén, a to je fakt, že při lécích, které pravidelně používátel, se tělo někdy proti mozku postaví na zadní a odmítá vás poslouchat. Z domova mi sice jezdí na Prahu každých 30 minut autobus, nicméně v práci musím být do 9 hodin nejpozději, pokud nejdu na jednání nebo k lékaři. A autobus, který cestu na Hradčanskou k metru, což je pro mě cesta nejrychlejší vzhledem k tomu, že moje pracoviště je několik málo metrů od metra Staroměstská, zvládá ještě v půl osmé nejdéle za 40 minut, pak za další půlhodinu díky zácpě automobilů mířících do Prahy z příměstských oblastí, trvá už téměř hodinu.

Pak si už po cestě musím zase představovat,jak se mí nadřízení tváří kysele. Je mi postupně doporučeno, abych buď jezdil do práce co nejdříve, nebo abych si hledal bydlení v Praze. Ono se to někomu řekne. Vstanu sice brzy, to pro mě nikdy nebyl problém, nicméně někdy se rozhýbávám po téměř probdělé noci o něco později a pak už jsem ve skluzu celý den. A přichází znovu ten tísnivý stav, který končí někdy mírně depresivně a někdy velkou depresí.

A zase příště...