Můj život s Parkinsonem - tichá samota a osamění

   Co je na samotě hezkého? Možná, možná je pro člověka na malou chvíli dobrá, možná je dobrá jen jako kniha od Bohouška Hrabala, jinak na ní nic dobrého nevidím. Je hloupá, blbá, ubíjející, nudná, slzy deroucí, melancholické deprese přínášející. Ono se to těm "na druhém břehu" řekne, jeď si za přáteli, pozvi si je.

Měli jste život plný přátel, nebyl problém se s kýmkoliv zkamarádit, scházet se, vidět se, kdykoliv jste mohli, navštěvovali jste se, a když příjde nemoc, která vám hodně, moc hodně ten blbej život změní, najednou se vám všechno zhroutí a žebříček hodnot je naprosto naruby. Z hodiny na hodinu. Kdo viděl skvělý britský film s jedinečným Malcolmem McDowellem v hlavní roli s názem Plíživý měsíc, ví, o čem hovořím.

Oni prý nemají čas. Ani napsat? Ani zavolat? Oni najednou zapomenou. Že se ozvou, že napíšou, že přijedou alespoň na chvíli. Jo, kamarádi, jo, přátelé! Najednou jste mimo jejich farizejskou hru plnou lží a hloupých, naivních a rádoby elegantních keců. Měsíc vám nezavolají, jste pro ně vzduch. Pak najednou co, svědomí, nebo že by si ejhle vzpomněli? Ne, ne, ne, jen přezíravost a už pro ně nic nejste. Jen hnusný, odporný, možná smrdutý kus člověka, který se někdy nedokáže ani postarat sám o sebe a ještě blbec potřebuje pomoc, co? Ach jo, zase mi nabořil můj plán. Co to mrmlá ten hnusák? On něco chce, dyť vypadá jako kdyby byl ožralej, radši půjdeme pryč.

Nemají prý čas. Jo, kdysi, kdysi jste možná, ale jen možná něco málo znamenali. Teď jim kradete ten nekoupitelný a nenahraditelný čas, tu potvoru, co tak utíká a už nejde vrátit zpátky. Zastavíte se u nich pro úsměv a za pár minut si připadáte jako přísavka, co si něco vynucuje. Všechno si vynucuje, ten hnusnej, odpornej páchnoucí tvor s tou nemocí, jak se jen honem jmenuje. A to jim ještě mám psát? Vynucovat si něco?

Ne, samota tíží, jen kdo jí jednou prožil, ví, jaká je to potvora. Možná, že jsem odpornej, hnusnej, blbej, alespoň mi to pár lidí už napsalo, Ale snad jsem pořád ještě člověk.  Jsem bez cíle, bez vidiny něčeho. Promiňte, nebudu se dál litovat, odcházím a blogy mé budiž zapomenuty.

Sbohem.