Můj život s Parkinsonem - musím se stydět?

    Kolik je ještě v nás tabu. Kolik studu je v nás, přiznat a tajit před ostatními, že trpím Parkinsonovou chorobou. Jak naprosto "normální" je dnes někomu sdělit, že jsem měl středně těžký infarkt myokardu, že mi dělali v té a té nemocnici by-pass a že na to mám invalidní důchod.

Málokdo se mě při mém zatuhnutí na ulici zeptal, jestli mi nemůže nějak pomoci. Jen pár jedinců se mě dokonce zeptalo jestli nemám Parkinsona a nabídli mi konkrétní pomoc. Třeba odvoz domů. Kuriózní příhoda. Potkali mě dva mladí muži, no, mladší zkrátka než já. Slováci, sympaťáci, nicméně ránu bych od nich dostat nechtěl. Zastavili svoje supernové BMW X6 bílé barvy kousek ode mne a ptali se na cestu. Když viděli, že nejsem v pohodě, nabídli mi odvoz. Oponoval jsem jim, že bych nerad zanechal stopy na jejich novém autě a že je budu určitě zdržovat. Nedali se odbýt, a svezl jsem se v dost pěkném autě.

Nicméně toto byla výjimka. Donedávna jsem ještě považoval téměř za hanbu říkat někomu, co mám za chorobu. Teď to říkám už hned při oslovení a zároveň říkám, jestli nepotřebuji vodu, něco zakousnout a tak. A jestli mi někdo takhle pomohl, byli to cizinci, a u nás buď mladí lidé nebo naopak senioři. Byli ochotní se se mnou zdržet. Takže stydět se opravdu člověk nemusí, nesmí. Já vím, je to těžké. A můžu na tomto místě říci, zcela otevřeně, že dobrou zkušenost mám s kluky bez domova, jak jim říkám, v centru Prahy. Kolikrát mi nabídli pomoc, ještě se omluvili, že mě nechtěli otravovat.

Nestyďte se za něco, na čem nenesete vinu.