Můj život s Parkinsonem - II.

Dnes slibované pokračování mé zpovědi, pokud možno naprosto otevřené, o životě a jeho radostech i starostech, člověka s diagnostikovanou Parkinsonovou chorobou. Můj boj pokračuje.

Stále si nedokážu připustit, že trpím nemocí, která naprosto změní můj život. Naštěstí je tu Míša, můj syn Honza, fajn paní doktorka a psycholožky, ke kterým chodím v rámci sebevzdělávání na zajímavá školení právě o tom, jak se radovat každý den. Slyším o pozitivní energii a jejím čerpání. O hledání smyslu života a o cestě za životním snem. Mojí příručkou je krásná kniha Paola Coelha Alchymista.

Nicméně nic není tak růžové, aby to nemohlo zase ztmavnout. I když se zajímám o muziku, zase začínám obnovovat svoji sbírku nosičů přímo hudebních a v listopadu 2006 mám tu velikou čest slyšet pražský koncert Bryana Adamse, což je skvělý zážitek, blíží se Vánoce a s nimi představa, že budu v pokoji, kde spím, naprosto sám v myšlenkách na lidi, kteří mi pomáhali a pomáhají.

Vánoce proběhnou a mě se do života vkrade další fenomén. Potvora zvaná deprese. Ve své niterné rozpolcenosti chápu svojí nemoc jako Boží trest za svůj nepříliš hezký život. Brečím, vztekám se, lituju se, obviňuji se a prosím Pána Boha i lidi, ktrerým jsem, ač neúmyslně, ublížil, A zase se vracím zpátky na dno. Je to se mnou jako na houpačce. Když jsem moc nahoře se svým frňákem, je tu síla, která mě vráti na zem. A když si připadám na dně, je tu zase ta síla, která mi podá ruku a zvedne  z pomyslného prachu. A dny plynou, v práci se stěhujeme, můj syn končí studia na univerzitě a já se pokouším zase najít vztah.

Pokračování příště.