Můj život s Parkinsonem I.

Rozhodoval jsem se jen chvíli. Pokud možno žádná politika. Tak co napsat? Trpím Parkinsonovou chorobou. Naše společnost bohužel ještě není tak daleko, aby to brala tak, jak život jde. Pořád hodně neznámých. Tak jsem se rozhodl napsat o tom tady vám a do budoucna, kdo ví? Omlouvám se za syrovost, nicméně chci být upřímný a bez příkras. Aby i ti, kteří mají někoho blízkého s touto nemocí, věděli, co se děje  v duši takového člověka.

Všechno začalo někdy v roce 2005. Musím ještě předeslat, že na výzkumu spolupracuji s lékaři jako pacient, nicméně nebudu zde popisovat svojí medikamentaci, ba ani způsob léčby, ani jména lékařů. Nepřísluší mi to jako laikovi.

Tak tedy v roce 2005 mě rehabilitační lékař v Benešově u Prahy poslal k neurologickému vyšetření tamtéž. A paní doktorka už od dveří voala, že mám Parkinsona. Absolvoval jsem první hloubková a nepříliš příjemná vyšetření, ale muselo to být. Navíc v té době se mi hroutil takový spíš osobní nevztah než vztah. V  průběhu této nemoci jsem však pochopil, že všechno zlé je pro něco dobré. Díky rozchodu jsem změnil bydliště a tím i lékaře. Díky paní doktorce neuroložce jsem se dostal k její známé specialistce na tuto chorobu v jedné velké pražské moderní nemocnici. Paní doktorka udělala v mém životě dvé zásadní změny. Změnila razantně způsob léčby a poslala mě hupem šupem ne do invalidního důchodu, ale pěkně do práce. Abych se doma nelitoval a nebrečel nad sebou.

To už bylo léto 2006 a já se vrátil do své práce, která mě bavila, mezi své fajn kolegy. Dostal jsem samostatný úkol a byl jsem tomu velmi rád. Potkal jsem nenáhodou i člověka, který byl a je v médiích známý a jsme už 5 let spolu v pravidelném, alespoň písemném, styku.  Víme o sobě a Míša, která dnes pracuje ve státním médiu, mi hodně pomohla a pomáhá. Poradila mi, ať píšu a píšu. A já, jak vidíte, píšu a píšu. Byl jsem plný zážitků, myšlenek, nápadů a alespoň jsem nemyslel na blbosti, Pěkně jsem si to maloval i v práci, nicméně realita byla mnohem prozaičtější. A tvrdší. Měl jsem dost důležitý úkol. V týmu to klapalo, měl jsem mladého fajn kolegu, horší to bylo s šéfem týmu, který nás spíš dezinformoval než informoval. Navíc se na něj nešlo zlobit, protože on není typ hajzla, je to poměrně hodný kluk, ale takový mouchy sežerte si mě.

Každý člověk, ať chce nebo ne, potřebuje lásku, partnera, a taky sex. Už vás nebaví ukájet se u porna, a i když to není tak důležité, občas vás přepadají myšlenky na to, jaké je to dotknout se hebkého ženského těla, použít jazyk, prsty, jemně hladit po ňadrech, zadečku i jinde. A někdy se nad těmi myšlenkami jen pousmějete a někdy to s vámi hází, jak se říká, hučí vám v klacku. A partnera ostatně potřebujete nejen pro sex, ale také pro život, pro radost i starost z něj každodenně vyplývající. Bylo mnoho pokusů, bohužel samé neúspěšné.

Pokračování příště