Můj život nejen s Parkinsonem - pocta nevysloveným ženám

    Dnes po dlouhé době zase o zážitcích svých subjektivních. Tentokrát v den sváteční, v neděli, jako pokus o poctu ženám nevysloveným. Dlouho, předlouho mi to trvalo. Před několika málo dny však přišel blesk z čistého nebe, a tak mohu psát.

Potkal jsem jich několik ve svém životě, zvláště v době chmurné, kdy už jsem začal házet onu pověstnou vzduchovku do obilného lánu. Jsou vzácnější než sůl nad zlato, nesrovnatelně vzácnější, osloví vás jako paprsek čistého slunce, co roztrhne zamračenou oblohu myšlenek a zastaví vodopád slz i byť jen myšlených. Jsou poslední. Ale proto, aby se zastavily, obrátily a podaly vám ruku, která vás vždycky zvedne. To, že se obrátí, to je v nich, na to není žádný recept.

Jejich úsměv, to, co říkají, a často nemusí mluvit sáhodlouhé litanie, jen pár slov, a už se chápete navzájem. Stojí svým vším za svojí upřímností. Jestli si myslíte, že víte, jak popsat jejich vlastnosti. jak popsat to, co k nim cítíte, hodně se mýlíte a ve finále budete rádi, že to ani popsat neumíte. A nebudete chtít i přesto, že to moc dobře víte. Pořád jsem nevěděl název, až mi na to přišla. Jedna zase žena. Nevyslovené. Jak přesný název. Je to víc, je to nejvíc. Víc než mít rád, víc než milovat. To jsou často jen slova.

A ted mi dovolte, abych na počest nevysloveným zkusil jeden čerstvý text. Autorem původního je Jon Bon Jovi, v originále se jmenuje "Because we can".

 Protože chcem

Nechci být jen malou vlnkou na hladině moře,

jsem skála a ne jen malý na břehu oblázek,

chci být tím, co utíká k tobě, když je duše hoře,

nejsem drsňák, chci být odpovědí tvých všech otázek.

Čekáš na mně každý den u okna,

už nebaví tě černobílej svět,

teď ti však chyběj dotyky všech barev,

co náhle začaly tak šedivět.

Je to jako promarněný sliby,

v zrcadle moje silueta nejasná,

ale jen ona ví, jak ukrutně bolí všechna kdyby,

jak přemoc pálí naše oddálenost dočasná.

Nechci být jen malou vlnkou na hladině moře,

jsem skála a ne jen malý na břehu oblázek,

chci být tím, co utíká k tobě, když je duše hoře,

nejsem drsňák, chci být odpovědí tvých všech otázek.

Už nevadí ti ani drobky od snídaně,

ani pořád před mým klínem kafe rozlitý,

však chybí ti navzájem slyšet tlukot srdce,

radší máš dotek nežli slova zabitý.

Nechci být jen malou vlnkou na hladině moře,

jsem skála a ne jen malý na břehu oblázek,

chci být tím, co utíká k tobě, když je duše hoře,

nejsem drsňák, chci být odpovědí tvých všech otázek.

Protože chcem, může naše víc než láska pohnout horou,

chcem, když věříme navzájem v sebe,

chcem, tak obejmi mě a naše duše tady budou,

chcem, to chcem.

Nechci být jen malou vlnkou na hladině moře,

jsem skála a ne jen malý na břehu oblázek,

chci být tím, co utíká k tobě, když je duše hoře,

nejsem drsňák, chci být odpovědí tvých všech otázek.