Můj vzkaz ke kauze Brožová-Polednová

     Mé rodiny přímo ne, ale mých rodiny mého strýce, tedy, rodiny, do které se přivdala moje teta, té se procesy v 50. letech přímo dotkly. Když jsem se tety ptal, jestli by prokurátora, který strýce odsuzoval, chtěla potkat, řekla mi, ano, chtěla. A chtěla bych se mu podívat do očí! Také názor a řešení.

A to můj strýc a jeho bratr, v jejich případě šlo "pouze" o  zákaz studia, vězení a zákaz práce v okrese, kde měli svoje rodiny. Víte, jsem vychováván v křesťanské rodině, tedy odpouštěj a nauč se odpouštět. Ale v těchto případech? Nikoliv, nikoliv. Slyšel jsem případ skupiny politických vězňů, kteří si na konci 60. let minulého století, kdy se o monstrprocesech začalo veřejně mluvit, našli v telefonním seznamu lékaře, který psal soudruhům vyšetřovatelům ve vězení "posudky", že jsou po výsleších v pořádku a nic se jim nestalo. Jen se panu doktorovi připomněli i se svým vězeňským číslem. Pan doktor neunesl tíhu svědomí a spáchal sebevraždu. Drsné? Proč? Jen se připomněli. Svým způsobem se mu chtěli podívat do očí. Ano, bohužel, než se  "dostalo" na Grebeníčka, Dubnovou-Polednovou a spol. , jsou již staří pro pobyt ve vězení. Tak do rezervace s nimi, mimo společnost, ztráta všech občanských svobod a nechat je jen dožít.  Aby si vychutnali, co to je žít bez pomoci. Žádné smilování! A připomínat jim jejich zločiny. Protože jinak, jinak se těm všem obětem vlastně opravdu vysmíváme.