Motol obstál, naštěstí

    Jsem pacientem s nevyléčitelnou nemocí. Díky této nemoci jsem se dostal na specializovanou poradnu právě pro tyto druhy nemocí, a to na Neurologickou kliniku ve Fakultní nemocnici Motol. Bylo to před 4 roky a paní doktorku si nemohu vynachválit. Po počínajících hrozbách hromadných výpovědí lékařů mi však zatrnulo. A také poté, co zvláště mimopražské nemocnice opravdu začínají konat.

Zase obavy. Jako každou návštěvu paní doktorky, kolik zase budu platit za léky. Pokaždé jinak. Znáte ten prvotní strach pacienta, co se mnou bude, kdo mě zase dostane do péče, co když pracoviště v Motole zruší, kam budu jezdit a hlavně, jaký to bude specialista? Má hlava byla velký včelín. A zvláště v době, kdy spolupráce pacient lékař v mém případě měla dostat nový rozměr. Klinika totiž vyhotovila něco jako deník pacienta a jeho vyplnění by i podle mého názoru mělo pomoci v léčbě této nemoci. A to by mělo skončit ještě dříve, než to vůbec začne? Raději ani nepomyslet.

Až včera, poté co proběhla schůzka zástupců Lékařského odborového klubu s lékaři právě ve FN Motol už zase spím klidněji. Přesto. že vidím, jaké podmínky lékaři mají, kolik pacientů patří do jejich péče, ještě k tomu administrativní agenda, studenti a já nevím co ještě, zachovali se jako čestní lidé, věrni své Hypokratově přísaze, tedy suma sumárum výpovědi bez valné odezvy. Važme si takového přístupu, važme si jejich stavovské cti a páni politici, ač nekompetentně se chovající, kompetentní za tuto oblast, chytněte se za nos a hodně rychle začněte konat. Nebo se budu snad začnu učit ukrajinsky, abych se v ordinaci vůbec domluvil? A nejen ukrajinsky. Jedině, že budu bohatý a budu si moci dovolit za svým lékařem dojíždět do zahraničí. A pak to klidně dám ministerstvu k proplacení.