Moje setkání tentokrát s Laco Déczim

     Kdysi jsem někde četl, že opravdovou hvězdu poznáte nejen podle toho, co umí, ale také, a hlavně podle toho, jak se chová. Že je skromná, nenápadná a tak vůbec. Tedy, dnes o tom, jak jsem se setkal s jazzovým trumpetistou mezinárodního věhlasu, čechoslováka ve vší své podstatě, žijícího a v klubech hrajícího v New Yorku, pana Laco Décziho.

To se tak někdy stane. Blížily se vánoční svátky a asi tři dny před Štědrým dnem jsem pozval kolegyni z práce na víno Lambrusco do pizzerie, kam jsem pravidelně chodil se svými přáteli. Pořád jsem o tom víně mluvil, tak ať ho taky ochutná. Také proto, že si třeba konečně spolu v klidu popovídáme.

A tak si povídáme, a najednou se otevřou dveře a v nich stojí naprosto nepřehlédnutelná postava Laco Décziho v doprovodu šarmantní dámy. Jak jinak. Obrátil jsem se na svojí kolegyni a řekl jí něco na ten způsob, že ho zkusím pozdravit. Nevím, co mě to popadlo, asi jsem si říkal, že ho třeba už nikdy nepotkám. Když nás minuli, rozběhl jsem se za ním a pozdravil. Pak padla ihned otázka, jak to jde s jazzem v klubech Nového Yorku. Zastavil se a ta často zlověstná chvíle ticha, kde by se vzduch dal krájet. Otočil se a najednou se zazubil tím svým décziovským až klukovským úsměvem a povídá, že jo, že dobrý, že má po tůře v českých jazzových klubech a druhý den se vrací do toho Njů Jork. Popřál jsem mu hodně úspěchů a rozloučil se, ať nezdržuji a nevyrušuji v soukromí, na které máme přece každý nárok. Dva, tři kroky, vtom se otočil, chytnul mě za rameno, podal mi tu svojí pověstnou tlapu, kterou tak nádherně ovládá cellulovskou trumpetu a povídá, hezký vánoce pane a hodně štěstí v novym roce. Nemusel, ale udělal to. Hvězda mezinárodního věhlasu. Tak zdravim do toho Njů Jork, Laco.