Mít radost ze štěstí druhého už není pro mě klišé

     Psal jsem kdysi před vánoci, jak toužím být sám a přitom nebudu sám. O myšlenkách na toho, kdo mi pomohl a o poděkování. Ano, byl jsem sám a přitom nebyl. Soustředil jsem se na poděkování, ale druhý den jsem cítil určité pochybnosti. Jen jsem je nemohl pojmenovat.

Moc mi pomohly psychosomatické kurzy a relaxační cvičení. Najednou jsem zjistil, jak lze pojmenovávat konkrétními jmény. To, co mi v ten štědrovečerní čas chybělo, bylo vlastní poděkování. Stál jsem na prahu dveří a nevěděl jak dál. Tentokrát se to povedlo. A v ten moment jsem si vzpomněl i na tu přenádhernou knihu Paula Coelha Alchymista. Protože součástí zjištění bylo i sdělení smyslu mého dalšího života. Smyslu nalézt sama sebe a najít cestu  pomoci druhým. Pomocí druhým a radovat a  těšit se z jejich štěstí. Také radovat se z každé maličkosti a z této radosti získat maximum pozitivních emocí pro sebe sama. Proč by nemohlo být životním údělem a snem nalézt cestu ke štěstí druhému?

A pokud naleznete v uspěchanosti dnešních dní dárce a průvodce smyslem vašeho života, naleznete také veskrze sami sebe. A rčení o radosti ze štěstí druhého už pro vás nebude znamenat klišé. Ve mně je umocněno všechno ještě tím, že všechno výše vyřčené ve mně splňuje jedna jediná osoba. Pojmenovat jí však přísluší jenom mně. Bude to ještě dlouhá a složitá cesta. Ale mohu vám zodpovědně říci, že se těším na každý byť jen sebemalý krůček na ní ujitý.