Mám být ještě vůbec na něco hrdý?

Kdysi jsem mohl být opravdu hrdý na to, že jsem Čechem nejen podle svého příjmení. Příslušníkem národa, který dal světu vynikající lidi. Učence, hudebníky, reformátory. Kulturního národa, který se dokázal zastat a pod svými křídly hájit ty, kterým pšenka u nich doma nekvetla. Dokonce i na svoji práci jsem mohl být hrdý. Skutečnost je teď daleko hroznější.

Církev, která zavraždila, jak to jinak nazvat, reformátora Jana Husa a nechala do exilu odejít jednoho z největších učenců minulosti, protože měl jiné názory, se ani pořádně nevyrovnala s těmito hrůznostmi minulosti. Jana Veleslavína, jednoho z největších evropských náboženských reformátorů se ve svých spisech zastává cizinec.

Na hudebníky, které nám záviděl celý svět, nás nyní ze svých nahrávek musí upozorňovat zahraniční hvězdy první třídy. Na Mozarta, kterému dokázali porozumět právě snad jen našinci, si tady už moc lidí nevzpomene. Krásné písně Antonína Dvořáka musí nahrávat vynikající ruská pěvkyně. Hrůza dál pomyslet. Kunderu tu považujeme za agenta StB, a Francouzi nám to vyčítají, sami ani neznaje svého Sartra,

Nemohu být hrdý na to, v jaké oblasti pracuji, protože na rozdíl od civilizované Evropy není dosud kvalitní zákon o státní správě, není definitiva, úředníky už dnes nařkne kdekdo z ulice, že je úplatný a když se žádné pochybení neprokáže, nikdo se už neomluví. Ani ten co ho nařknul, ani média. To jsme to dopracovali. Média, zvláště ta bulvární, se zajímají o život a živoření jedné bývalé známé zpěvačky a kopou do zemřelých osobností a nenechjí je ani po smrti na pokoji.

A to nemluvím o hrdosti a pýše, pod jejichž praporem se dnes pochoduje. Ti si koledují o to, že se utrhne to pověstné ucho.