Klasické oblečení - asi mám smůlu

Při návštěvě kteréhokoliv obchodního centra, nákupní galerie či arkádii, nebo jak se to všechno jmenuje, mám pocit, že nejsme jen second handem předních evropských firem, ale bohužel, abychom uspěli při nákupu oblečení, musíme být teenageři trpící anorexií a měřit tak maximálně 175 cm.

Z jakých poznatků vycházím? Ze svých vlastních a z poznatků některých mých přátel, kteří mají stejné jako já. Za léta nošení jsem si sice zvykl mít v šatníku jedny džíny, tam by nebyl až zase takový problém, nicméně raději mám manžestráky, chcete-li corduroy jeans, a to už drahně let. Těch drahně let jsem si zvykl kupovat manžestaráky sice vyšší cenové skupiny, zato kvalitní a navíc jedné prestižní americké značky, která se klasikou zabývá už hodně let a patří ke kultům moderní doby.

Tak jsem zašel při návštěvě pražského OC do prodejny této značky a tam mi velmi příjemná a usměvavá paní sdělila, že sice manžestráky této značky má, nicméně hodně úzké nohavice (zřejmě použila tato slova při pohledu na mojí postavu, no já vím, že musím zhubnout, no) a nízký posed. Aha, zřejmě podzadečníky, to jest zadní kapsy téměř pod úrovní pozadí. Takže zase nic.

A tak mě potěšila jiná velká firma, která v rámci kolekce retro obuvi dala na trh retro svého času velmi prodávaného modelu, vyrobeného při příležitosti olympijských her v Los Angeles v roce1984. A cena poměrně přijatelná. Má to jedinou chybu. Sportovní boty mám a vystavit si je nemíním.