Ještě že nejsem shopaholik

       Fuj, to je slovo! Jenom než se mi to podařilo vyřknout! Ano, je tu nový trend. I když, on zas tak nový není. Existuje snad od doby, kdy se v naší krásné zemi objevil první supermarket, respektive shopping city nebo nákupní galerie.

Nedávno se mi jeden z mých blízkých příbuzných přiznal, že  jeho manželka i s dcerou pomalu neděli co neděli sednou do auta a jednou směr vždy předem naplánované nákupní centrum. Jedno kde, vždycky na jinou stranu Prahy. A větší část neděle jsou přikovány k jednotlivým obchodům. Ani nic nemusí koupit, ale jednoduše baví je nakupovat. Šílená představa.

Nebylo to daleko krásnější, než když za času našich předků a prapředků se na malých městech rodina po nedělním obědě svátečně oblékla a hurá na městské korzo na procházku, pozdravit se s rodinou pana starosty, pana soudce, pana lékárníka, pana řídícího a jiné honorace. Popovídat, poklábosit. Jak mi vyprávěla moje mamka, v Praze to chodilo tak, že  se rodina oblékla do sportovnějšího oděvu a šla na odpolední nebo na celodenní výlet. Třeba směr Motol, nebo Žluté lázně. Dnes jsou tyto části téměř v centru Prahy. A v pozdní odpoledne návrat domů. Člověk udělal něco pro své tělo a své zdraví, rodina si našla čas na sebe. Víte jak jsem to vyřešil já v současné době? Už mě nebaví jezdit v podzemí sem a tam. Jednoduše se po práci seberu a jdu alespoň kousek tím krásným koutem naší Prahy stověžaté. Teď už je hezky, takže procházky budu prodlužovat. Vždyť když mohl můj děda, v té době pracovník Živnostenské banky, chodit na Smíchov z práce za hezkého počasí domů pěšky, můžu já dělat něco obdobného. Ne, nechodím až na Smíchov, stačí někam k Újezdu, na tramvaj a hurá domů. Ale ten pocit, že jsem udělal něco pro své tělo a vyprodukoval pár endofrinů, ten je nenahraditelný. A zkušenost je taková, že nejsem sám a těch lidí, kteří myslí stejně, je naštěstí čím dál víc. Naštěstí.  Takže obchody? Ne, děkuji, na to mi stačí pár minut.