Jazykové nedbalosti Vietnamců

    Píšu tento blog snad k zamyšlení. Vlastně asi ano. O zdánlivé maličkosti, která zase takovou maličkostí není, protože se s ní potkávám(e) každý den, a to nejen ten všední. A věřte, nebo ne, někdy to moc příjemné není.

Když jsem se přistěhoval ke svým rodičům, a byl ještě v pracovním procesu, stávalo se mi, že jsem se vracel domů po 19 hodině. V tu dobu měl otevřený obchod s potravinami pouze jeden vietnamský obchodník. Zanedlouho si naproti němu přes hlavní silnici otevřel obchod druhý obchodník stejné národnosti. Aby se odlišili, říká se jím "starý Ťaman" a "nový Ťaman". Jak to pojmenování Ťaman vzniklo, to vám nepovím.

Nicméně, ten původní, byl a je s češtinou jak se říká na štíru. Zato jeho manželka mluvila poměrně slušně. Tak, že jí člověk rozuměl. Předpokládám, že se učila od svého staršího syna, který studuje v Praze. U jeho nového kolegy to bylo naopak. Tam umí velmi dobře majitel a jeho synové, manželka neumí téměř nic. A postupem času, jako kdyby se manželky domluvily, i ta původní se dostala do situace možná ani ne tak jazykové nedbalosti, jako lenosti, a už si s ní jeden téměř nerozumí.

Nedlouho tomu nazpátek jsem byl svědkem události, kdy jeden dodavatel kladl na srdce majiteli toho novějšího obchodu, aby byl tak laskav a svojí manželku naučil česky alespoň několik základních frází, které je potřeba v takové profesi znát. A chtěl možná dodat, že on se kvůli tomu vietnamsky učit nebude.

Jak asi postupují úředníci, když dávají živnostenské oprávnění vietnamským obchodníkům? Občas bych chtěl být muškou...