Já se v tom českém sportu nevyznám

Už od ZOH v roce 2002 v USA, kdy tak skvěle, i když očekávaně, Aleš Valenta získal zlato v pro nás tak do té doby netradiční disciplíně, akrobatickém lyžování, si říkám, že se to v tom našem sportu začíná nějak zvláštním způsobem obracet a děje se něco shnilého. A další roky mě v tom navrtaly díru do hlavy ještě víc. Stačí se podívat na výsledky.

Nebudu se teď zdržovat se sporty, které si udržují svůj vysoký mezinárodní standard a doufám nadále udržovat budou. Nicméně na jedné straně jsou tu sporty, ve kterých najednou máme mezinárodně uznávané hvězdy, olympijské medailisty a doma? Doma jim moc pšenka nekvete. Alespoň se jim snad zlepšily podmínky pro přípravu. Hlavně se to týká akrobatického a alpského lyžování a teď díky Martině Sáblíkové i rychlobruslení.

A na druhé straně tristní výsledky našich fotbalistů, kteří teď aby se báli, kolik jim naloží další soupeř, který je navíc mistrem světa a Evropy. Byly doby, kdy jsme se bát nemuseli. A v mládežnickém hokeji dostávají hoši od nás pěkné výprasky od světové špičky.

Hodnocení nechť provedou příslušné svazy, ale ať už konečně něco dělají. Aby tomu nebylo tak, že v případě těch prvně jmenovaných si budou přípravu muset platit pomalu sportovci ze svého. Doufám, že se sponzoři pohrnou. Alespoň ti. A v druhém případě, v případě hokeje a fotbalu? Je mi líto, ale tady by své měli říci i sponzoři a fanoušci. Kdo by je nepotřeboval?