Intimní zpověď melancholika ve věku pozdní dospělosti

     Prosím tímto laskavé čtenáře, aby brali tuto moji zpověď jako jakousi pomyslnou tečku za jistou etapou mého blogování, nebo tedy alespoň pokusem o něj. No, něco se nepodařilo a něco zase ano. Alespoň jsem o hodně zkušenější. Lidé mě nepřestávají překvapovat a to je veskrze dobře. Ale zpět do zpovědnice. Vylévání duše a svědomí může začít.

Až do doby nedávno minulé jsem o sobě byl přesvědčen, že majoritním rysem mé povahy je cholerik říznutý lehce sankvinikem. Po prvním testu u psycholožky jsem zůstal v němém úžasu! Panečku, já jsem melancholik a sankvinika mám v sobě nejméně. To je tedy překvapení! Ale co sedí a v čem jsem jen pokyvoval hlavou, to je analýza sama sebe. No, jak honosně řečeno! Spíš nimrání se sama v sobě hraničící se sebelítostí. Jsem sedm let rozvedený, sám, bez stálé partnerky. ale je tu jedna, kterou mám moc rád a jednou jí to snad řeknu do očí pěkně nahlas. A nepovím, a nepovím! Nicméně, o to víc slz v té zpropadené děvce melancholii. Jsem úplně sám, nikdo mě nechce, nikdo mě už nemá rád, v práci jsem jen jaksi navíc, a to ještě víc zdůrazňuji, jsem jen onuce, pro nikoho jsem nic neudělal a nikomu jsem stejně nepomohl. Tak to by mi tedy fakt šlo.

Víte, je to jako na houpačce. Splní se vám nějaký sen, cítíte se šťastni a pak to příjde. Zase jste na zemi. A potom to pěkně zaduní po tom zasepádu na zem! A teď to zase nabývá na grádech. Ještě k tomu se ozvaly nějaké zdravotní problémy s páteří. Nic hrozného, ale pro bývalého sportovce, však vy víte! A bez ženy! Kdybych tak mohl zase každý večer někoho pohladit a ráno políbit a vzbudit jemným dotekem hebké ženské pokožky! Stejně, jsem odporný a hnusný! Prosím tě, která by tě vůbec chtěla! Takového divnouse, jako jsi veskrze jen ty! Žádná, žádná! A to se ani nebabrám v tom, jak bych se zase krásně a romanticky chtěl milovat!  Copak si asi o mě myslí ta, co mi tak pomohla a mám jí tak ve svém srdci vysoko. Hm, věřím v její nádhreně hřejivé upřínmosti každé její slovo, ale, co ale, zase to v tobě hlodá. A další bod analýzy mého vlastního já má první odstavec. Nebo ne? Samé otázky, otázky a zase otázky. Já už nevěřím ani sám sobě, a to mám potvrzené od svého syna, který je také mým v dobrém slova smyslu kritikem.

Kdyby tu byl tak Paolo Coelho a viděl a slyšel a mohl číst tady ty řádky. Co by tomu mistr asi říkal i se svým Alchymistou? Určitě by se raději obrátil na podpatku, mávnul rukou a odešel. A měl by zase nic jiného než pravdu! Hele, nechtěl bys toho teď nechat a šel raději zjistit, jestli tu nejsou potřebnější?