I takový byl Amadeus

    Při vzpomínkách na film Amadeus Miloše Formana se mi vždy vybaví až téměř úsměvné historky. První se váže k době kolem roku 1986, kdy film přišel do našich kin. Měl jsem jednou odpolední a dopoledne neměl co dělat, a tak jsem vyrazil do pražského velkokina Alfa.

Podařilo se mi horko těžko, a to si vezměte, že to bylo dopolední představení, lístek někam do 3. řady. Vedle mě si sedla starší paní s hůlkou a neustále mě žádala, zda bych se nepodíval, jestli není volné místo v 5. řadě. Odpověděl jsem, že těžko, protože sál je téměř vyprodaný a už první pohled do páté řady mě utvrdil, že mám pravdu. V momentě, kdy Mozart umírá, paní začala tlouci hůlkou do země a volala něco v tom smyslu "Už chcípni ty sajrajte, patří ti to".  Paní zřejmě očekávala historický dobrodružný film. A druhá vzpomínka je z doby po roce 1989, kdy v krásném pražském kině Lucerna probíhala přehlídka filmů Miloše Formana. Vystál jsem si více jak hodinovou frontu u pokladny a zjistil s překvapením, kolik mladých lidí touží vidět film slavného tvůrce. Koupil jsem dva listky a těšil se na projekci. Když jsme přišli do kina, všiml jsem si, že se u šatny cosi půjčuje proti občanskému průkazu. Při vstupu do sálu se mě paní uvaděčka zeptala, jestli mám naslouchadlo. Odpověděl jsem, že dobře slyším. Ona na to, že film je v originále a bez titulků. Tak jsem se usmál a řekl, že právě na to se těším, protože jsem film viděl s titulky, v českém a dokonce i v německém televizním dabingu, tak se na něj podívám konečně v originále a navíc něco anglicky dovedu. Byl to úžasný zážitek slyšet pány Toma Hulce a Murray Abrahama v originále. Když jsem pak chvíli slyšel ten hrozný simultánní překlad ze sluchátek od souseda, ten monotónní hlas neznámé paní. představil jsem si, jak u toho štrikuje svetr. Tak i takové mohou být vzpomínky na Amadea.