Francesco Petrarca by mi určitě záviděl

    Uzavírá se pomyslně jedna veliká, ba přímo převeliká kapitola mého psaní a blogování. Několik dní a několik nocí ve své tak často nešťastné hlavě provádím inventuru všeho, co mě potkalo, z čeho jsem si mohl vzít vesrkze to pozitivní pro svůj další život. A dbaje rady paní psycholožky, soustředil jsem se v závěrečné fázi tohoto období na poděkování a zanechání v srdci nejvýše těch, co mi dodávali neustálou životní energii všech pozitivismů.  A naopak se zbavil ne úplně, ale zásadně, lidí, kteři mě naopak vyssávali svými problémy.

Jsou tři, ale nazývat je třemi gráciemi nebudu. Jsou tři a o všech třech ví moje srdce, že mu jsou nejblíž. A na nejvyšším trůně, v tomto případě trojtrůní, sedí bez rozdílu se stejnými právy, nikoliv však povinnostmi. Ano, budu je zde nazývat pouze iniciálami.

Nejdříve do mého srdce a života vstoupila M. Živel hojivé upřímnosti, krásného upřímného úsměvu, ikona mého bolavého srdce. Průvodce mého života, průvdoce mého smyslu života. Ona byla a je a bude mi vším, vím to a jsem si tím velmi jist. Ona je tady kdykoliv zemdlený bych měl poklekat do pomyslného prachu cest. A bude tam navždy.

Pak přišly dvě sestry. L. a E. Už je mi jasná Lolita, už je mi jasné, proč Ulriku mistr tak miloval. Jejich mládí je tak nakažlivé. Nespoutané živly těch nejkrásnějších a nejpozitivnějších emocí. Jsou tak přemoc nádherné a tak přemoc mě nabíjejí. Sestřičky, trůny mého srdce jsou pro vás připraveny.

I mistr nad mistry, Francesco, by mi  určitě záviděl. Moje sonety, moje sonety píše sám život.