Dopis dceři od táty, co má nešťastné srdce...

   Vážení spolublogeři, přátelé i kritici, ještě včera jsem přemýšlel nad tématy dalších blogů, nicméně dnes je dnes. Dostal jsem dnes otázku, jestli vím, co je v sobotu za významný den v životě mé dcery. Tato otázka natolik rozjitřila velikou, převelikou ránu v mém srdci, že jsem se rozhodl k napsání tohoto dopisu. Kdo jiný by jej měl číst, než právě vy. A ke kroku, že tento blog je na určitou dobu poslední. Ne, neloučím se navždy,doufám, že se vrátím. Ne sice s věncem pro vítěze, ale po určité katarzi mé duše. Tak tedy na shledanou...

Milá holčičko, moje nejmilejší holčičko,

udělal jsem tu chybu, že jsem ti některé věci neřekl raději sám. Víš, potom, co tě odvezli do nemocnice a řekli mi, že mi sice nemohou zakázat, abych tě navštívil, ale určí sami, kdy za tebou mohu přijít, jsem se hned potom sesunul do kouta připraven se pomstít celému, celičkému nespravedlivému světu. Nemohl jsem věřit tomu, že ze všeho viníš mě. Ale prý tomu tak bylo. Odešel jsem a nevěděl, kdy si s tebou budu smět o všem popovídat. Aniž bych zranil tvé bolavé srdíčko, už takhle trápené rozchodem rodičů. Často jsem tě nevídal a až když jsem se přestěhoval k babičce a dědovi, zdálo se, že k sobě nacházíme zase alespoň úzkou cestičku, která je však zarostlá bodláčím, co musíme nejprve vymýtit.

Nicméně nestalo se. Do mého života přišla nemoc, kvůli které nemohu chodit do práce, to víš sama nejlépe. Zkoušel jsem chodit do práce a dopadlo to neslavně. Bál jsem se, jaké bude naše setkání v Brně na promoci tvého bráchy a asi také díky jemu to bylo hezké setkání, i když jen vlastně půldenní. Slíbili jsme si, že si napíšeme a setkáme se, nicméně ani k tomu nedošlo. Neviděl jsem tě tři roky, což je pro bolavé srdce dost dlouho. Napsal jsem ti, že bych se s tebou rád setkal a byl jsem na to setkání připraven. Připraven ti nabídnout nový začátek. Bez zatížení včerejškem, bez výčitek. Zase jako kdysi. Kdykoliv bys mohla za svým tátou přijít se svým trápením. Víš, jaké to mezi námi bylo úža. Tys byla taková, že jsem tě v životě nemusel nikdy, nikdy uhodit, ba pomalu ani plácnout po zadečku. Stačilo ne zařvat, jen zvýšit důraz v hlase. 

Vzala sis na pomoc svého přítele, asi ses bála a já to vzal. Když mi napsal, podal mi vlastně ruku a já jí přijal s tím, že si zajdeme všichni tři třeba na večeři nebo na oběd a přátelsky si popovídáme. I to se nestalo. Pak se tvůj brácha oženil, viděli jsme se téměř po třech letech a zase zajiskřilo světélko naděje. Aby vzápětí zase zhaslo.

Věř mi, nechci se ve tvých očích obhajovat a otevírat staré rány. NIcméně, když se mě dnes děda zeptal, jestli vím, že máš narozeniny, zasadil mi hodně velkou ránu do bolavého srdce. Bolí to hodně, holčičko moje. Ale já věřím, že to little lite of mine, to malé světélko, jak se zpívá v jednom překrásném spirituálu, to pověstné světélko na konci tunelu tu ještě pořád plápolá a čeká na to, že se setkáme.

Tvůj nešťastný táta