Dokážeme se my muži obětovat?

    Přiznávám se, že toto téma v sobě nosím už drahně dnů. Není výsledkem nějakého hlubokého sociologického rozboru, je jen tím, nad čím už dlouho přemýšlím. Totiž nad tím, jestli bych byl ochoten obětovat se ve prospěch kariéry osobnosti ve vědě, politice nebo umění. Osobnosti ženského pohlaví, osobnosti své přítelkyně nebo manželky.

Kolik se toho už napsalo, že žena se dokázala obětovat pro kariéru muže, starat se o rodinu, nést to břímě dospívání dětí s tím, že manžel není často doma. Víte, vyrůstal jsem v takové rodině. Otec poměrně vážený vědec evropských rozměrů. Jenže. Když jsem dospíval já jako starší ze dvou bratrů, začal jsem si uvědomovat úlohu otce jako staršího důvěrníka a kámoše, táta neustále někde fuč. Takže bohužel se musím s klidným svědomím zeptat, co jsem z jeho kariéry měl? A bohužel se stalo to, že on dnes ve věku 82 let mi vyčítá to, že jsem se mu nesvěřoval. Vždy mu opáčím, že se nebudu hrabat ve starém popelu a že tuto situaci nemůže a nesmí srovnávat s mým mladším bratrem, který dospíval v době, kdy už táta s odpuštěním "seděl doma", protože díky roku 1968 nesměl vycestovat. A tím si vypěstoval k mému o 4 roky mladšímu bratrovi naprosto jiný vztah.

To jsem ale dost odbočil. Teď se dostanu k jádru problému. Neustále se ptám, byl bych já ochoten jako moje máma obětovat se takovým způsobem kariéře mé partnerky? Obstarat děti, čekat až se vrátí třeba pozdě večer domů a popovídat si s ní v klidu o právě skonečném dni a jeho problémech. A třeba jí nezatěžovat tak nízkými záležitostmi, jako je praní a žehlení, úklid či vaření. Mám přece také dvě ruce a nohy. A navíc, jak píše Michal Pavlíček ve své autobiografické knize, často se muž nedokáže smířit s tím, že ikona jeho srdce a taková uznávaná osobnost, mu s odpuštěním pere špinavé fusekle a spoďáry či žehlí košile. A dokázali bychom se často povznést nad partnerčinou špatnou náladou, kdy každý den nemusí být hopsa do Brandejsa a kdy to "slízneme" my, protože jsem opravdu na té pomyslné ráně?

Doba tomu přeje, že jsou rovné příležitosti žen a mužů, i když k ideálu a vymazání všech předsudků je ještě cesta daleká. Zvažme my muži, jestli na to vůbec máme. Nebo si pořád budeme myslet cosi o pánech tvorstva, povinnosti, i když nevyřčené,  mít teplou večeři na stole, když se vrátíme domů nebo vyžehlených košilích?