Dočkám se jako Parkinsonik života v rezervaci?

Už jsem jednou musel s pravdou ven. Kdybych byl zastáncem hodně černého humoru, napsal bych, že teď žiju v poklidu s profesorem Parkinsonem a co mi vlastně schází. Ona to ale vůbec není legrace. Kdo ví, o čem je řeč, což jsou většinou lékaři, ví, jak je věda ohledně této nemoci vlastně na mrtvém bodě. A společnost? Ti, co nic neříkají, možná lépe činí než ti, co litují.

Ono jak kdo. Co se mě týče, je to jako na houpačce. Mám to veliké štěstí, že jsem v péči opravdových odborníků. Co mi to ale mohlo být koncem února tohoto roku platné, když nejen já jako pacient, ale právě i mí ošetřující lékaři, byli jsme jakýmsi rukojmím v rukou hrstky medicinských nedouků, hochštaplerů a kariéristů. Mohl jsem být klidně v bodě nula a jeden z vrcholů trojúhelníku praktický lékař, odborný lékař, pacient, byl vymazán. Ano, odborný lékař a navíc poznatky, které si můj odborný lékař poctivě zapisuje do své databáze každičkou návštěvu.

Jsem závislý na lécích. Lékové vyhlášky a ceny léků se mění jak ponožky, každé dva měsíce platím v lékárně jinou položku. A z toho všeho, a nejen z toho, hlavně z vědomí, že už nejsem stoprocentně fit, že jsem omezený, že už nejsem bližním svým platným tak jako dříve, že jim občas jsem na přítěž, nemohu si ráno říci tak, teď se nasnídám a pak jdu třeba nakoupit, ať něco dělám, z toho na mě jde smutek a kamarádka deprese. Musím třeba i hodinu počkat a už mi to leze na mozek. Navíc mám pocit, že mí kamarádi mi jen tak plácnou, že se zastaví, a skutek utek. Ani neví, jak důležité pro mě je si s někým povídat. A co se tedy stane?

Přijde potvora deprese. Utápíte se v sebelítosti, ten se střídá s vztekem a bezmocností, nejraději byste vzali nějaký předmět do ruky a prohodili ho oknem. Už se vám ani nepostaví,, erekce nic moc, na sex není pomyšlení, jsem bez partnera, autoerotika už mě taky nebaví. Návaly vzteku, pláč, slzy. To vše se střídá s pocitem diametrálně odlišným. Je vám krásně na světě, tedy občas, a připadáte si ještě něco platný.

Jenže, co když se situace ve společnosti a v legislativě změní natolik, že najednou budu označen za příživníka, který čerpá prostředky někomu jinému, možná důležitějšímu, než jsem já. Pošle mě snad pan ministr do zvláště určené rezervace mimo dosah civilizace, abych nikomu nepřekážel a dožij si jak umíš. Drsná představa, nicméně co můžete čekat od našich slovutných politiků, kteří vidí narcisticky jen sami sebe? Ono se ne nadarmo říká, že na každého jednou dojde. Jen si to někteří nechtějí připustit.