Do Prahy slétly se andělé

    Ano, slétly se andělé, protože všechny měly podobu krásné ženy. Dnes ani o politice, ani o fotbale, ani o pivu, ani o mobilních operátorech, dnes veskrze pokus o poctu půvabu ženy. Źeny, té překrásné, éterické bytosti. Bytosti, na jejíž opěvování žádná slova básníkova či prozaikova nejsou dostatečně silná. Silná na to, aby vyjádřila, čím nás muže ženy okouzlují a  hlavně obohacují každý den. Den co den, každou jeho chvilku, aby ta chvilka šedá nebyla.

Ale pěkně popořádku, i když v srdci mám chaos z toho všeho. Nicméně, nic netuše, vstoupil jsem jako každé ráno do autobusu MHD nahoře na Malvazinkách, no, tam kousek od financů. A v tu chvíli chtělo se mi zapět "Bůh ti žehnej človče pozemský, andělé slétly se do Prahy". Kdekoliv zrak můj spočinul, tvář andělská na mě hleděla.

A jak vypadaly, ti andělé? Postavy drobné, ba přímo droboučké, měřit netřeba. Tvář oduševnělá, očí hlubokých až studánkových, barvy rozličné. Ústa k políbeni, rtíky linek jemných. Nosíků droboučkých. Štíhlé až subtilní, jak na anděla se sluší. Ňader tvarů úžasných. V sukních z nebes utkaných. V půvabných ouškách sluchátka či v ručkách jemných knihy. A štíhlé nožky, prstíky k zulíbání pohodlně zasunuté v botičkách žabky zvané. A místo aury krásné vlasy všech odstínů.

Vždyť říkám, andělé slétly se do Prahy!