Chtělo by to zase nějaké slavné vítězství...

     Nevím, jak bych začal. Vždycky se říkalo, že když je ouvej, měly by se vzbudit blaničtí rytíři. Jak to ale vidím, nás jako národ v období, kdy se buď nedalo moc volně dýchat, nebo naše společnost proživala jakési období mírně řečeno roztrčenosti, nálady nenálady, našel se nějaký sportovec nebo národní mužstvo a pod "tíhou" argumentů jejich výsledků národ jakoby náhle ožil a byl tu zase náznak ožití. Tak mi dovolte malou vzpomínku, když už máme těch 40. let od roku 1969.

Ano, začněme rokem 1969. Od tohoto roku, kdy jsme si připomněli rok neblahé okupace v srpnu 1968, se datovala naše slavná vítězství nad ruskými hokejisty. Pamatujete? Právě v roce 1969, to na mistrovství světa v ledním hokeji vypadalo tak, že by náš národ odpustil našim hokejistům snad i prohru s NDR, hlavně, že se zvítězilo nad Rusy! To to pak vypadalo tak, že se nabourali do sebe dva automobily na Václavském náměstí. Oba řidiči vystoupili a místo nadávek se obejmuli se slovy, že hlavně, že jsme zvítězili nad těmi Rusáky. Další léta a do roku 1989 se víceméně táhla ve jménu hokeje.

Po listopadu nastala jiná euforie a mnoho lidí věřilo, že takováto slavná vítězství už povzbuzením maximálně pro další generace sportovců. Jaká byla ale realita? Naprosto odlišná, samozřejmě. Nálada společnosti silně poklesla, důvěra v pány politiky rovněž. Až musela přijít slavná léta 90. minulého století. Ano, nejprve slavné finále českých fotbalistů v Anglii v roce 1996 a jejich triumfální příjezd na Staroměstské náměsti. A za dva roky v roce 1998 národ přilepený na obrazovkách televizních přijímačů, spánek nespánek, pomalu práce nepráce, Nagano 1998 naprosto bezkonkurenčně triumfální. Pamatuji, jak autobus s našimi sportovci před příjezdem na Staroměstské náměstí nejprve na chvíli zastavil u vily pana prezidenta Havla. Všichni chtěli vidět Jágra, Haška a spol. a Katka Neumannová tam chudinka seděla a ukazovala své dvě medaile a téměř nikdo si jí nevšímal! A zase jsem nějak volněji dýchali. Čímpak to asi bylo?¨

A přišel rok 2008 a olympiáda v Pekingu. Slavné vítězství ošěpařky Báry Špotáková v den D., tedy 21. sprna 2008, 40 let po okupaci. Detaily nemusím snad psát...

Podle psychologů a žebříčku syndromu vyhoření jsem ve stádiu stagnace. Připadá mi tak i společnost, ale jí bych to snad za vinu nedával. Bude muset přijít zase nějaké slavné vítězství, nebo si pomůžeme sami, co říkáte? Volby jsou za pár týdnů!