Čeho si na ženách vážím a čeho zase ne

     Tentokrát mi dovolte, abych na úvod smekl pomyslný to klobouk před paní Barešovou. Řekl bych, civilně a proto tak čtivě napsaný blog. Nechci, aby to vypadalo jako vzájemné si dopisování, ale svým způsobem mi nahrála téma na dnešní úvahu o tom, čeho si na ženách vážím a čeho ne. Tentokrát se budu opravdu věnovat fenoménu ženy v kolektivu, protože jsem také zažil jak převážně ženský kolektiv, tak převážně mužský. O mužské ješitnosti jindy, dnes tedy nadneseně hurá na ženy.

Navíc ten ženský kolektiv je ten současný, proto jej mám tak doslova čerstvě zarytý pod kůží. O vztazích žen k sobě v rámci kolektivu bylo napsáno hodně. A protože to nejhezčí na závěr, začnu raději tím, čeho si na ženách nevážím. Jak tak přemýšlím a přemýšlím, asi tó největší ouvej a kámen úrazu bude v tom, jak ženy dokážou o sobě klevetit za zády a jakých doslova podrazů dokážou ženy vůči sobě použít, když jde o muže. A vždy, když pronesu to známé "Tak v tomhle vás ženský nějak nechápu" mi kolegyně a velmi dobrá kamarádka v jedné osobě říká, abych se o to ani nesnažil.  A tím jsem vystřílel vlastně tu negativní munici.

A teď k těm kladům. Nevím, jak začít, ale asi bude nejlepší začít příhodou přímo ze života. Víte, za bývalého režimu a možná ještě v dávnějších dobách, se ve společnosti začalo pěstovat tabu ničeho jiného, než je to, co k ženám a k jejich životu odjakživa patřilo, patří a patřit bude, tedy menses, měsíčky, menstruace, či jak to nazveme. Nebudu se schylovat k výrazům lidovým až vulgárním. Ženy, nevím proč, se za toto jak jen to nazvat, asi pravidelné období, svého života, stydět před námi muži. Kdysi jsem potřeboval v práci něco urgentního vyřídit po naší mladé slečně sekretářce. Po chvíli jsem si všiml, že je nějaká dost nezvykle nesvá, tak jsem se zeptal, jestli jí není dobře, nebo jestli jí vůbec neschází. V tu chvíli mě to jak se říká secvaklo a zeptal jsem se rovnou na výše vyjmenované období. Slečna sekretářka zčervenala a poté špitla tiše, že ano. Poradil jsem jí, ať zajde za naším panem ředitelem, a ať se povznese nad to, že je náladový a pěkně upřímně mu řekne, co jí je. A ona k mému překvapení za ním šla a k mému ještě většímu překvapení jí pan ředitel pustil domů. Tím chci říci, že si vážím otevřenosti žen, tabu netabu. Když mi není dobře, něco mě bolí, proč to tajit? Nikdy jsme ani mí přátelé - muži, ani já, neměli nejmenší důvod se ženám za toto údobí (ach, to není ten pravý výraz), posmívat nebo něco jiného. Přešli jsme to vždy tak, jako že to prostě a jednoduše k životu patří.  A ostatně, myslím si, že tabu už tady bylo dost a dost.