Bojím se mít vztah

     Blíží se termín, kdy absolvuji další psychosomatické školení. Zase potkám sympatickou mladou paní psycholožku, už poněkolikáté si s ní budu snad mít čas i popovídat. Minule, bylo to někdy před rokem, nám přednášela o syndromu vyhoření. Na základě testu jsme si zjíšťovali, v jakém stádiu se nacházíme. Přestože jsem si laicky bláhově myslel, že jsem už na začátku syndromu vyhoření, naštěstí jsem teprve asi v polovině, na začátku stádia stagnace. Bylo mi doporučeno najít si vztah a držet si ho a najít si nějakou činnost, jíž se budu věnovat.  

Těžko se mi to bude říkat paní magistře. Ta činnost se jmenuje hudba a nebudu se tady o ní zmiňovat a nudit. Horší je to s mým vztahem. Každý se mi hroutí pod rukama, po čase vždy zjišťuji, že to ani žádný vztah není. Protože, jak jsem s údivem zjistil, jsem hlavně melancholik, trápí mě občas melancholické nálady. Určitě to někteří z vás znají. Nejste k ničemu, nikdo vás nemá rád, nic hezkého jste vlastně pro nikoho neudělali. Až to hraničí s tou bídnou a všudypřítomnou sebelítostí, potvorou jednou!

Jenže potom si to všechno rozeberete a zjíšťujete, že partnerka se najednou jakoby obává vás vůbec vidět, setkávat se s vámi a vůbec přechovávat v sobě to, co k partnerskému vztahu patří. Postupně vás v srdci začíná nahlodávat jakási bezvýchodná předtucha, že každá z  nich vás vlastně chce vypudit ze svého srdce. Že touží mít svým způsobem volnost a jak se říká "otevřená zadní vrátka". Čím to je? Je to uspěchaností doby, vlivem všech moderních komunikačních technologií, pomocí kterých se snažíme ušetřit čas, který budeme věnovat tomu druhému? Naše vztahy se vlastně svým způsobem virtualizují. Hrozné slovo, co říkáte?

Ano, srabsky přiznávám, ač nerad, bojím se. Bojím se každého náznaku vztahu. A přesto, přesto pořád přeju si někoho mít rád. Dát jí to plně najevo a držet si to. Za každou cenu. Bojovat.  Nevzdávat to. Nějak to ale nejde a chce se mi z toho brečet.