Všichni lidé mají nějakou svou víru, prostě v něco věří.. Někdo věří v Boha a jiný věří, že neexistuje. Prostě vše, co nemůžeme racionálně dokázat se stává pouhou vírou.
Kdysi spisovatel Jules Verne napsal třeba o cestě na Měsíc, pak tenkrát to byla víra, že to jednou bude, ale dnes je to skutečnost.. A tak spoustu věcí z oblasti pouhého věření se časem přesunulo do oblasti poznání. Ale jiná věc je víra v Boha, tam asi nikdy k žádnému vědeckému poznání nedojde, protože pokud existuje, pak nikdo nemůže vědět víc, než ON. A jak jsem psal na počátku, tak je spousta ateistů, kteří věří, že neexistuje, pak jsou ti, co v něj věří skrz sebe sama a potom ti, co v něj věří přes jakoukoliv církev. Je ale vůbec nutné, pokud tedy věřím v Boha nechat se tou církví zastupovat? Dělá snad církev ze svých členů lepší lidi, když sama má už historicky to pověstné máslo na hlavě? Dějiny církví byly zároveň i dějinami válek, násilí a pokrytectví. Teď už církve nemají takovou moc, ale i tak, třeba ta katolická proti svému propagovanému desateru stále ještě někdy selhává. Většinou se to omlouvá tím, že kněží jsou to také jen lidé. Ale přesto jsem přesvědčený, že lidé víru v něco dobrého potřebují víc, jako víru v nic. A je celkem jedno, zda je pouze v jejich vědomí, nebo s ní chodí do svatostánků, či věří jen v člověka a jeho schopnosti poznání, či v lidské dobro a lásku. Nakonec se říká, že "Bůh je láska". Ona ta víra je naše taková asi potřebná berlička, aby jsme se měli v životě o co opřít. Já osobně jsem přesvědčený, že něco jako Bůh existuje, že je to vesmírné informační pole a všichni se před ním zastupujeme sami za sebe. A také jsem přesvědčený, že pokud se k Bohu modlíme, tak ne slovy a na kolenou, ale pouze jen a jen svým životem. Ale to přesvědčení je samo sebou také jen moje víra.
