Když se ptali novináři jednoho nejmenovaného člena divadla Járy Cimrmana, proč nehrají nikdy v Olomouci, odpověděl jen lakonicky - "Nebudeme přece vozit dřevo do lesa".. A je to fakt, protože kam se v tomto městě hnete, tam zakopáváte o mistrovo dílo..
Když začala být v Letohradu, kvůli Hildě, pro Járu příliš horká půda pod nohama, rozhodl se změnit "lokál" a odstěhoval se do Olomouce, protože měl pocit, že právě tohle město by si jej zasloužilo..
Podnájem si našel v tomto domě.
Dům je do dnes zajímavý tím, že v místech, kde ve své cimře Jára zhmotňoval na papír své sny zůstala rostliná "fasáda", i když se ji současní majitelé snaží kvůli zateplení domu zlikvidovat. Porost nejde strhnout ani buldozerem, nepomohl silný herbicid a dokonce ani oddělení rostliny od kořenů... A okno místnosti, kde bydlel ten slavný Cimrman se stává díky zarůstání stále menším, přesto už několik místních obyvatel mělo pocit, že v okně zahlédli jeho přemýšlivý stín...
Ano, někde tam je mistr prý náznakem vidět..
Právě odtud Jára vyslal do Barcelony svého cvičeného holuba s novoročenkou Gaudímu, a ten jej od překvapení pozval, což se Járovi hodilo, protože, jak si napsal do svého deníčku....v tomto bytě se nedá přemýšlet, protože je tu kosa, jako z ruské oceli.. A po jeho návratu se objevila v Olomouci tato stavba.
Existují dvě verze, jak se sem věž dostala, první říká, že to byla první věž, kterou Gaudí v Barceloně postavil, ale zdála se málo snová, tak ji z vděčnosti věnoval Cimrmanovi a druhá, která se zdá reálnější, že Jára po návratu se chtěl v Olomouci zavděčit něčím světovým a pokusit se tu o první repliku té slavné stavby.., ale selhala mu paměť. Ať je to, jak chce, jisté je, že věž je zdobně vidět z mnoha míst a nikdo už neřeší, co bylo, či nebylo. Mohl ji vybudovat i tehdejší místní známý stavitel Bauhauz, kterému právě Jára poradil, aby na dokončenou hrubou stavbu nedával nějaký chcíplý smrček, ale pořádný strom, ať je vidět, že ta stavba jej unese.. A ta tradice zůstala tady zachovaná..
Tady vidíte například, jak na novém holobytovém sociálním domě vztyčili stavbaři pořádný strom, aby bylo vidět, jak je fortelný a že se tam nikdo nemusí bát bydlet..
Ale, jak už to bývá, něco se zde buduje a něco se nechá chátrat a to pouze jen z piety, protože v těch místech přišel Jára málem o život.. On totiž miloval fotbal..
A právě jednou, když jeho oblíbený klub vstřelil branku (jak později zjistil, tak bohužel vlastní), mistr zapoměl, jaký je vlastně český velikán a radostně prudce vstal, snad i trochu nadskočil a hlavou i oběma rukama proboural díru do zastřešení tribuny..
Naštěstí se mistrovsky vyhnul trámu, to by asi byla jeho smrt.. Zajímavé je, že právě na tom trámu začala růst bříza a proto se nikdo neodvažuje tuto památku ani zbourat, ani opravovat..
Stinou stránkou Járova zdejšího pobytu bylo, že se mu stále nedostávalo peněz a tak musel prodávat obrazy, které většinou získal od svých vděčných přátel.. Zastavoval se proto dost často v jedné zastavárně.. Potřeboval si třeba zakoupit vodové barvy, ze kterých vyráběl ty trvanlivé olejové tím, že do nich přimíchával olej ze sardinek, které skoro pořád jedl k večeři.. Na velké ryby prostě tenkrát ani neměl.. A právě v té době pronesl svou docela známou větu: "Jednou se bude třeba Rembrandt prodávat za pakatel a mé obrazy až vyčichnou od sardinek, získají na ceně... Přátelé a už je to tady..
Dům, kam Jára chodil nabízet své nadbytečné a pro něj bezcenné věci byl bohužel v 38.roce zbouraný, aby uvolnil místo pro vznik náměstí, které zhodou ironické náhody navrhl sám Cimrman, ale jinde.. Proto se stalo, že některé památky na něj se zdánlivě neodvratně začaly pohřešovat a tak místní spolek pro záchranu jeho osobních věcí tu začal s vykopávkami.. Taky, kde jinde, když tu skoro všechny zkončily..
Práce se vedou důkladně a prozíravě. Tak třeba petláhve označují místa (na podkladě měření psychotronika Virguly), kde mistr rád postával, seděl, či ležel...jako záchod, bar zastavárníka, postel jeho manželky, otoman, gauč a několik míst za závěsy.. Před dvěma měsíci tvrdá práce cimrhistoriky odměnila v podobě kukly na včely, kterou pro tenkrát hrozně nerad, musel taky zastavit.. Po pečlivé restauraci je vystanena pod neprůstřelným sklem v místním muzeu..společně s kuklou Hildy, kterou na několik dnů zapůjčilo muzeum v Letohradě.
Kuklu měl Jára z doby, kdy právě v tom Letohradě choval včely, v Olomouci ji však nosil ze zcela jiného důvodu.. Díky blízké továrně na syrečky se sem slétaly mouchy snad z celé Moravy, některé měly i poznávací značky z Uher a Rumunska.. a nejhorší byly masařky z vídeňského velkovýseku masa.. Cimrman prostě potřeboval chránit svou geniální hlavu od té verbeže touto praktickou pomůckou.. Je fakt, že si s ní i užil. Jednou, když přistoupil v bance k přepážce, aby se zeptal, zda tam něco ještě má na účtě, pracovnice s bílou tváří mu do své vlastní tašky nasypala celý obsah trezoru.. Naštěstí po příjezdu rady Macátka s rychlou rotou se vše vysvětlilo, ale Cimrman však už od té doby raději v takovýchto objektech riskoval ty mouchy..
A tak není divu, že se zastupitelé tohoto, i díky Járovi, krásného města rozhodli tomuto géniovi vybudovat sochu v nadživotní velikosti a to uprostřed parku, kde tak rád chodíval mezi keři s manželkou pana zastavárníka, když už mu za závěsy doslova hořela půda pod nohama...
Tento památník se akademickému truhláři velmi povedl, protože lépe génia nemohl vystihnout.. Čest jeho památce.
