Na vlastní zvědavost

„Nebuď tak přecitlivělá.“ Tohle ale není o přecitlivělosti. Tady prostě něco nesedí. Je tu něco navíc, co jí nenechává klidnou.

Gabriela se každou chvíli otáčí do temné chodbičky za sebou, jakoby čekala, že se z ní vynoří minimálně bubák.

Byl to jeho nápad sem jít. Přitom to měl být úplně obyčejný výlet. Procházka podél horské říčky, pauza na limonádu v lesním baru u kapradin a možná pár borůvek nebo hřibů jen tak pro radost. A přesně tam se to zvrtlo.

„Gábino, něco jsem našel, pojď!“ volá Adam pološeptem, polofascinovaně, zatímco se hrne skrz lesní porost s takovou vervou, že si ani nevšimne, jak skoro zahučí do ostružiní.

„Au...“ vyjekne, když si z lýtka sundává šlahoun plný ostnů a v mezičase nadšeně vykládá Gabriele o jakési barabizně, kterou objevil tam někde za tím houštím, kam zrovna mává volnou rukou, zatímco druhou stále svádí tuhý boj s vegetací.

Adam zkrátka zbožňuje staré opuštěné domy. Gabriela k jeho koníčku přistupuje poněkud vlažněji, jenže zvědavost je silnější.

Obejdou houští a teď už to vidí i ona. Mýtinu a na ní dřevěný domek, napůl sežraný přírodou. Jako zámek, v němž spala Šípková Růženka. Tento je ale o dost menší a zámku se vlastně ani trochu nepodobá. V některých oknech chybí skla, okenice visí na posledním pantu a střecha si pomalu kráčí dovnitř – možná se tam chce ohřát u kamen, která už dávno nevědí, co je to teplo. Závan hnijícího dřeva a zatuchliny napovídá, že tady už hodně dlouho nikdo nebydlí.

Adam jemně strčí do dveří přivřených na škvíru. Trochu drhnou, ale nakonec se zaskřípáním poslušně povolí. Vevnitř pavučiny. Všude.

„Jdeš?“ houkne Adam na Gabrielu, která se mezitím snaží tvářit, že je v pohodě, i když má chuť vzít nohy na ramena a utéct zpátky k borůvkám. Nesnáší pavouky.

Nakonec jde. Pořád se trochu bojí, ale už od dvěří vidí, že tohle by mohlo být zajímavé místo.

Uvnitř to vypadá jako v muzeu zapomnění. Kuchyně, stůl, zašedlý ubrus, na němž leží nádobí pokryté dekádou prachu. Další kusy porcelánu odpočívají na polici na zdi a nejvíc se jich schovává ve skříňce, která je doslova obtěžkána hrnci, naskládanými navrchu od největšího po nejmenší. Kamna jako z pohádky a vedle nich stařičký uhlák a pár proschlých polínek – jen babička chybí. A elektřina taky.

Další pokoje jsou stejně zaprášené, stejně staré a stejně plné věcí. Skříně nacpané oblečením, knihy na stole i na zemi, půda plná harampádí, které se zrovna k ničemu nehodí.

Skoro jakoby si tu někdo odběhl pro chleba a pak už nikdy nenašel cestu zpátky.

Nebo to bylo jinak? Gabriela stojí v koupelně a cítí, že tu není sama. Adam je nahoře na půdě a něčím tam lomozí, ale ona má přesto pocit, jakoby stál někdo přímo za ní.

Otočí se. Nikdo. Jen tmavá chodba a dveře, kterými vešli ze zarostlé zahrady.

A pak... Něco zašustí.

Ztuhne. Adam to nebyl, ten pořád dupe o patro výš jako nadšený jezevec. Se srdcem v krku pozoruje kout, ze kterého ten zvuk přišel. Kroky na půdě ustaly a ticho by se dalo krájet.

Najednou se cosi pohne. Gabriely srdce buší ještě rychleji. Z tmavé uličky vedoucí do koupelny na ní zírají dvě oči.

„Adame?!“ Pípne vyschlým hlasem tak tiše, že by jí neslyšel ani hlídací pes.

V ten moment sebou tmavý stín v uličce cukne a peláší do koupelny, kde s hbitostí svou vlastní vyskočí do otevřeného okénka. Ještě chvilku je vidět jeho černý kožíšek a fousky, jimiž si měří mezeru mezi okenicemi a pak zmizí ven do trávy, hledat něco k snědku jinam.

Gabriela vydechne. Možná, že tu nějaká duše opravdu zabloudila, ale tohle byla docela obyčejná kočka.