Vedou nás centrální banky do pekla?

Kritika inflační politiky centrálních bank a záporných úrokových sazeb. Kritika chybných teorii v makroekonomii.

 Můj první článek byl o zlatu. Nyní přišel čas navázat na poslední odstavec a podívat se na to co dělají poslední dobou centrální banky a jaké to má a bude mít důsledky. Předem chci upozornit, že je chválit nebudu, protože není za co.
 Po pádu banky Lehman Brothers v září 2008 nastal finanční armageddon. Úrokové sazby byly sníženy na Japonskou úroveň tj. na 0 % nebo poblíž 0 %. Kromě toho začala masivní záplava finančních trhů penězi. Vznešeně se tomu říká QE (quantitative easing) a nepřesně tisk peněz. Byla to BOJ (Bank OF Japan), která to vymyslela v roce 2001. Všechny programy na nákupy státních dluhopisů, toxických půjček (špatných), akcií a dalších finančních aktiv napumpovaly do finančního systému 12,8 bilionu USD a stále to pokračuje.
 Výsledek naprosto neodpovídá předpokladům. Povedlo se zvýšit ceny státních dluhopisů do nebeských výšin a snížit výnosy až do záporných hodnot. To pomáhá státům ve financování rekordně vysokých dluhů, velkých jako po celosvětové válce. Můžeme to nazvat válečnou ekonomikou. Obavám se, že to politikům dalo jen čas na oddálení nezbytných strukturálních reforem. Ostatních cílů se nepodařilo dosáhnout a na důvod proč se musíme podrobněji podívat.
  Problém souvisí s tím jak dnes rostou peněžní agregáty (například M1). Nové peníze vznikají při půjčkách v bance a zanikají když je dluh splacený. Protože objem půjček neustále roste, roste logicky i množství peněz v ekonomice a to je hlavní příčina všeobecného růstu indexu spotřebitelských cen. V dobách kdy zadlužení bylo nízké, nebyl problém s růstem půjček. Dnes je naprosto odlišná situace. Celosvětově je dluh velký a podle MCkynsei dosáhnul v 4 kvartálu roku 2014 - 286 % HDP. V roce 2008 to bylo "pouze" 269 %. Z toho je celkem snadné odvodit, že čím vyšší zadlužení, tím musí být úroky nižší. V opačném případě to celé skončí v dluhové spirále. Pokles úroků probíhal od roku 1980 až do dneška.
 Důležité je pochopit jak moc rychle musí růst půjčky, aby rostlo HDP. Počítal jsem to z dostupných zdrojů pro některé ekonomiky a vycházel mi poměr až 3:1. To znamená, aby HDP vzrostlo o 1% musel dluh vzrůst o 3%. Dluhy se počítají jako součet dluhů: státních, domácností, firemních a bankovního sektoru. Pěkný příklad extrémního růstu dluhů je Čína. V roce 2000 byl u nich dluh ve výši 121 % HDP a dnes přesahuje 300% (MCkinsey)
Protože se centrálním bankám nepodařilo docílit inflačního cíle, tak některé snížily úroky až do záporu viz předchozí článek. Je nesmyslné chtít po bankách více půjčovat když jsou všichni předluženi. Chyba je v teoriích. V nepochopení toho co se dělo v době světové hospodářské krize z let 1929 - 1933. To byla první krize způsobená americkou centrální bankou FED. Budu se tomu věnovat později v samotném článku. Tvrzení, že když klesají ceny, lidé odkládají nákupy z důvodu vyčkávání na lepší ceny je mylné. V době krize lidé odkládají nákupy, protože propadají panice. Každá panika jednou skončí. Z historie není známý příklad, kdy by ekonomiku zničil pokles cen. Naopak dějiny jsou plný inflačních epizod. Při všech krizích až do roku 1929 se vždy propad zastavil a zase začal nový růst a to i při těžké krizi z roku 1873. Nikdy nebylo potřeba ekonomiku stimulovat, ani od vlád, ani od centrálních bank.
 Také velmi nepříjemným důsledkem těchto politik je a bude růst cen nemovitostí a nafukování dalších nemovitostních bublin. Celé to připomíná nemovitostní bublinu v Japonsku, kde ceny nemovitostí mezi lety 1980 až 1990 stouply 4x a od té doby Japonská vláda 4x stimulovala ekonomiku masivními investice a díky tomu je Japonsko nejzadluženější zemí světa s vládním dluhem dosahující 230% HDP. Poslední pokus se nazývá "abenomika" a bude o tom několik samostatných článků.
 Osobně věřím, že všechno je řešitelné jen pokud dojde k přiznání chyb v teoriích a hledání různých možností jak se z toho dostat. Člověk za dobu co jako druh homo sapiens existuje už přežil horší věci jako například před 74 tisíci lety výbuch super vulkánu Toba v Indonésii.
 Příště budu psát o státech a o tom proč je největším problémem dneška příliš velký stát (big government) a ne neoliberalismus na který se všechno neprávem svádí.