Zdá se mi to, nebo opravdu vidím vystupovat kontury osudu Pavla Wonky? Celou dobu od listopadu 1989 současně doufám a nechápu, proč stále není uspokojivě došetřen, vysvětlen a zejména připomínán příběh Pavla Wonky. Kdo s případem není plně obeznámen (případ sám ve svém detailu není předmětem mého zamyšlení) – si může jako úvod do problematiky přečíst jeho profil zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Wonka.
Chci se zamyslet nad pro mne zarážející podobností případu P. Wonky s případem současným, tzv. nepřizpůsobivým šťouralem, člověkem vyhýbajícímu se trestu, ex-autobusákem, tykadlářem – Romanem Smetanou.
Tak jako nyní R. Smetana, tak i P. Wonka (a vlastně i jeho bratr) měli podobnou smůlu. Jejich činy nebyly společností, chápány a oceňovány:“ Proč provokuje? O co jim jde?“ – ptají se lidé:“ Nechtějí přijmout trest, nechť trpí“ … Vždyť o nic nešlo, jen prospěšné práce (RS) … (resp. dodržet podmínky „ochranného dohledu“ v případě PW). Pavel Wonka zjevně cítil, že nemá jinou možnost se vzepřít normalizačnímu režimu, nežli vědomou pasivní resistencí. Režim reagoval opakovaným vězněním, jemuž nakonec p. Wonka podlehl. Dotáhl svůj boj až do absolutního konce. Člověk by řekl, že tento příklad občanské statečnosti a mučednictví získá zářivé místo v Polistopadové ikonografii. Nestalo se tak. (všechna čest České Skalici a České Lípě, kde jsou ulice s Wonkovým jménem a Pardubicím, kde mají Most Pavla Wonky) - i po ¼ století zůstává převážně nepochopeným a nepřipomínaným hrdinou. Lidé tehdy a zdá se ani dnes nechápali jeho touhu po osobní nezávislosti, sveřepost s jakou chtěl kandidovat ve volbách (v souladu s tehdejšími zákony) jim byla k nepochopení a terčem posměchu – „O co mu jde? Volby do Národní Fronty jsou fraška, takto se snažit nikam nevede“.
Domnívám se, že jak P. Wonka i R. Smetana dobře chápali a věděli, že nejlépe se jako nezákonný, totalitní, nesmyslný ukáže režim a proces sám o sobě, nechá-li se mu volný průběh a člověk se jím nechá „pasivně strávit“ jako živý vykřičník – živá ukázka a ilustrace skutečné podstaty režimu či procesu.
Myslím si, že si P. Wonka nedělal o tehdejším režimu žádné iluze a pro to, co chtěl ukázat, aby si opravdu uvědomili a uviděli i ostatní, byl ochoten i zemřít (Tento příklad budiž i připomínkou všem, co si konec 80. let v tehdejší ČSSR pamatují jako hloupý, ospalý, ale jinak celkem pohodový režim …). Stejně tak si myslím, že R. Smetana chce svým chováním podobně demaskovat (zdaleka ne standardně demokratický) režim dnešní. Pochopíme jeho (jejich) sdělení, nebo i v dnešní době bude muset pro svou pravdu člověk dál trpět a v krajnosti - zemřít?
V dávných dobách měli havíři v dolech kanárky. Ne pro jejich peří, ani pro zpěv, ale proto, že jako první reagovali i na minimální koncentrace plynu tím nejdramatičtějším způsobem – svou smrtí.
Pro mě jsou P. Wonka i R. Smetana takovými kanárky v našem životním „dole“ – nemusíme mít rádi jejich „peří“, chápat kompletně jejich „zpěv“, ale jejich utrpení či smrt jsou pro mne signálem toho, že je ve společenském ovzduší cosi jedovatého, cosi, co hrozí otrávit i nás všechny ostatní.
Chraňme si dobře naše kanárky, nechme je zpívat a zejména: naslouchejme jim, přemýšlejme a jednejme!
