Konec Česka

Každým dnem se přesvědčuji, že jsem svědkem konce Česka, jak jsem je znal, jak jsem na ně byl hrdý, jaké jsem je měl rád. K bilancování mě vybízí krom denních zpráv i kalendář s datem 15. 3.

15. březen je dnem výročním, kdy vzpomínáme na okupaci našich zemí vojsky cizí tehdy nepřátelské mocností. Dnes jsme však rovněž okupováni. Vládní úřady, Parlament, Senát i Hrad okupuje zločinná vlastizrádná sebranka, kompetentní jen k vlastním kšeftům, demontující státní správu a mechanismy funkční stovky let. Tato sběř demontuje soudržnost a solidaritu nutnou pro přežití jakéhokoliv společenství.

Naše náměstí jsou pak okupována hnutími, o nichž nic nevíme, kdo za nimi opravdu stojí, o co jim opravdu jde a jak svých cílů chtějí dosáhnout. Buďme opravdu důvodně silně podezřívaví vůči „spravedlivým“ hovořících v národním jménu. V poslední době se s takovými "spravedlivými" roztrhl pytel a jak se v tom vyznat? Po ovoci poznáte je – říká moudrá kniha.

Materiálnem však naše okupace nekončí…

Naše srdce a mysli jsou okupovány smyšlenkami a falešnými zprávami, umělými senzacemi , kde palcové titulky se snaží překrýt prázdnotu sdělení - přitom je o čem psát a o čem informovat! Naše masová média (o politické reprezentaci ani nemluvě) však absolutně rezignovala na artikulaci skutečně národního zájmu, veškeré skutečně vlastenecké projevy jsou nesmyslným mechanickým roubováním mj. tzv. multi-kulti ideologie zesměšňovány, relativizovány nebo rovnou nálepkovány nacionalismem či dokonce rasismem.

Říká se, že kapitál nemá národnost, ale pravdivosti tohoto tvrzení se můžeme vskutku vysmát. Pokud kapitál nemá národnost, je zcela určitě stranický. Strana vládnoucího kapitálu nás skutečně okupuje. Opět jsme v područí vlády jedné strany. Toto područí je třeba rozbít. Nevěřím na islandské, maďarské, růžové, oranžové, modré nebo arabské revoluce. Nevěřím, že dobro národa a prosperitu zaručí jen pravice nebo jen levice. Věřím tomu, že dobrou vládu může přinést jen činnost a úsilí lidí hrdých na své kořeny, kteří cizí nechtějí, ale svoje nedají. Lidé, kteří berou ostatní jako sobě rovné, jako partnery. Lidé co se nebojí práce a problémů a nekradou. Lidé, pro něž je slovo demokracie závazkem, morálka pro ně není slovem ze slovníku zapomínaných slov. Chci takové lidi hledat, podporovat je a ve volbách jim dát hlas. Stále věřím, že boj není ztracen a okupanty můžeme setřást. Začátkem pak je osvobodit sebe sama – dovolit si být svobodným!