Dnes bych se rád zamyslel nad znepokojivými trendy poslední doby. Samotným předmětem mého zájmu není samotná „ofenziva“ našich bezpečnostních orgánů lovících nyní ve vyšších patrech Česka.
Tímto trendem míním doprovodné akce okolo. Míním tím zásadní porušování práva obviněných na svobodný proces, ostudnou roli médií pletoucí si informování s vynášením částí živých spisů ven na veřejnost a tímto hrubě manipulujícím jak veřejností, tak vyšetřováním samotným. Publikací odposlechů, zveřejňováním celých částí spisů dochází k znehodnocování práce čím dál více frustrovaných policistů a stroj jménem „spravedlnost“ se v Česku čím dál víc zadrhává. Kdysi se lidé smáli Královně v Alence v říši divů, která volala: „Nejdříve rozsudek, potom soud!“ V Česku nynějších dnů je toto smutnou „mediální“ pravdou a Alenka už bohužel není k smíchu, ale stala se „orwellovským“ mementem.
Dalším znepokojivým trendem je klíč, dle kterého jsou jména z horních pater vytahována a dána v plen mediální smršti a vazebnímu stíhání. Jde o čistou náhodu a jsou případy brány, jak přijdou státním zástupcům pod ruku, nebo se jedná o objednávku stran a zájmových skupin ve smyslu – vy nám trestně oznámíte IZIP – my vám zasolíme v MPSV, vy nám vydáte k stíhání zpěvačku, my vám sestřelíme lobbistu a zatopíme pod „předkongresovým kotlem“. Člověk nemusí být nutně paranoik, aby si těchto souvislostí a to nejen časových, všiml. Pokud by člověk dal na informace z blogosféry, věru z naší politické scény by nezbyl kámen na kameni, naše elity by se navzájem vystíhaly na Ruzyň či Bory a vzniklo by…
Co by tedy vzniklo? Určitě by nevzniklo mocenské vakuum. Moc má tu vlastnost, že nesnáší prázdnotu. Na jedno uprázdněné místo se tlačí n+1 (často ke všemu) ochotným náhradníků, kteří svým předchůdcům ve skutečnosti vyčítají jen jedno: že jim samotným taky nedali „líznout“ a jejichž skutečný program je – „více a rychleji“. Lehce se tak může stát, že nynější procesy vyústí v „jakoby“ jakobínskou diktaturu požírajících vlastní děti. Zde si dovolím historickou odbočku: ve Francii opojené ideály Velké revoluce „volnost, rovnost, bratrství“ vyústilo třeštění po spravedlnosti a odplatě v jakobínský teror (více např. zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jakob%C3%ADni), který se zalkl ve vlastní krvi: jejich potřeba vypořádat se s nepřáteli vyústila v první vědecky koncipované hromadné popravy – začalo to gilotinou, ale i ta přestala poptávku po rychlé spravedlnosti stíhat (a tak se odsouzenci hromadně přivazovali k sudům prachu, byli hromadně topeni na lodích a podobně).
Proč tuto dávno prožitou historii připomínám? Připadá mi, že se (doufám v jemnější podobě) něco podobného může stát i v dnešním Česku. Že může dojít pod rouškou těch nejskvělejších ideálů, pod dohledem (nikým nevolených a nikomu neodpovědných) „občanských“ komisí k uchvácení moci lidmi, o jejichž motivech, loajalitě a skutečném směřováním nemáme ani tušení. Velice snadno se pak může stát, že na dnešní dobu (pro kterou dnes těžko hledáme dobrého slova) budeme vzpomínat jako na zlatý věk a na nynější „kokainové socialisty“ vzpomínat jako na skutečné, puncované demokraty a to s opravdovou a upřímnou slzou v oku.
Mám-li si vybrat mezi nynější slabou, nedokonalou demokracií a jistou, sekernickou vládou komisí „nejlepších občanů“, volím demokracii proti „jakoby“ jakobínům.
Douška na závěr: Po jakobínském teroru a období Direktoria byla Francie „připravena“ na vůdce a objevil se Napoleon. Jsme my také připraveni na svého Bonaparta?
