Šumava for all – 2. díl

Déšť skrápějící naše zvlhlé skráně pomalu ustával a do šumavské přírody se začalo tlačit zvolna přicházející teplo. Poezie tohoto nám libého kraje tak začala prostupovat do našich duší. Putování po bezbariérových stezkách tohoto kouzelného Národního parku pokračovalo další a již méně mokrou etapou.

Bodem našeho výstupu byl tentokrát Camp Antýgl, od nějž je jen pár metrů k mostu, kde začíná pro mne snad nejkrásnější a mě nejmilejší část Šumavy – Povydří. Vede zde velmi pohodlná zpevněná cesta měřící cca 7 km na Čeňkovu pilu. Příjemnou záležitostí je téměř přesně v polovině trasy se nacházející Turnerova chata. Do objektu samotného vedou sice 3 schody, ale je tu možnost posezení na venkovní terase. Stoly sice velice stylové, leč pro vozíčkáře nepříliš vhodné, jelikož se k nim nedá dobře zajet. Bezbariérové WC byste tu také hledali marně, leč tyto útrapy vám vykompenzuje velice příjemná a ochotná obsluha a výhled na vydru i na Vydru. Zurčící a pěnící voda skákající ladně přes kameny tvoří nezapomenutelnou a fascinující atmosféru. Divoký živel přitom působící jemně a přátelsky je reklamou na panenskou přírodu. Najetými kilometry po této stezce rozhodně nebudete litovat.

„Křemelná a Vydra, Modrava a Březník, (starý dojem zmizel tímto českým překřtěním,) slatě a konečně i Roklan a Luzný staly se dnes pohodlným cílem turistů, jichž proud se v létě Povydřím ani netrhne a dle ujištění hospodáře z Turnerovy chaty v sezoně od Reinsteina k Mádru je ustavičná promenáda.“

Josef Váchal: Šumava umírající a romantická, 1931

Poblíž tohoto místa můžete s vozíkem směle navštívit stezku, jež vede podél Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Zde můžete využít služeb infocentra Rokyta s pěknou výstavkou týkající se plavení dřeva tímto kanálem. Druhý konec tvoří most přes Vydru Rechle. Součástí centra je i bezbariérové WC. Z obou stran kanálu naleznete parkoviště s titulem „Parkuj a jdi dál“. Voda v tomto kanálu působí temně až černě. Není to však špínou, ale červeným podložím, které je vytvořeno množstvím uvolněných minerálů. Stezka je dlouhá přibližně 4 km. Celá je rovinatá, takže je vhodná snad pro každého a i člověk na mechanickém vozíku by neměl mít problém se po ní sám uvézt. První část tvoří asfaltová cesta, jež vede až k hotelu. Dále vede zpevněná cesta, kde se jako bariéra mohou místy jevit drobné kamínky, jejichž překonání může být problém pro vozíky s malými předními kolečky. Nájezd na most Rechle je uprostřed s vystouplými kameny. Ty se ovšem dají pohodlně objet. I parkoviště u tohoto mostu by mohlo být v dohledné době opatřeno bezbariérovým suchým záchodem.

Poslední zastávkou toho dne pro nás bylo infocentrum na Kvildě. Tento objekt byl otevřen již v roce 1997, ale na svůj poměrně pokročilý věk se jeví moderně. Je zde „bezbariérový“ záchod, který ovšem skýtá několik strastí. Hlavním problémem je, že je příliš malý. Délka 145 cm je relativně v pořádku, avšak šířka 130 cm již ne. K toaletě je pro vozíčkáře možný přístup prakticky pouze zepředu, protože případný nájezd z boku komplikuje umyvadlo. Pokoušeli jsme se vymyslet, jak tento problém alespoň částečně vyřešit a jako jedinou smysluplnou možnost jsme vybrali přesunout mísu co nejvíce k jedné zdi a natočit ji. V infocentru však lze nalézt bezbariérový promítací salónek. Rovněž expozice zde stojí za zhlédnutí.

První den šumavského putování se až na déšť vydařil. Další den bylo v plánu navštívit další zajímavé cesty a stezky, o nichž se dočtete ve třetí dílu tohoto pojednání.