Internetová svoboda

Svoboda je základním lidským právem každého člověka. Miliony lidí z celého světa za ni celý život marně bojují. Češi tento boj úspěšně absolvovali v roce 1989. Jsou však v naší demokracii všichni skutečně svobodní? Svoboda je stav, kdy má člověk možnost rozhodovat sám o sobě. Mám vrozené postižení, které mě celý život odkazuje na pomoc druhé osoby. Velmi často přemítám, zda i já jsem v této společnosti skutečně svobodný člověk. Mohu využívat všech benefitů, které dnešní moderní a demokratická společnost nabízí?

Po revoluci jsem 11 let žil v pražském Jedličkově ústavu. Zde jsem rozdíl mezi sebou a společností okolo moc neuvědomoval, jelikož zde byl vždy někdo, kdo mi pomohl a já nebyl prakticky ničím moc limitován. Když jsem dostal poprvé elektrický vozík, změnil se můj život od základů. Konečně jsem zažil svobodu pohybu. Po maturitě jsem přešel do běžného života a začal jsem si svůj život řídit sám. Velký problém jsem si začal uvědomovat při hledání prvního zaměstnání. Byl jsem na mnoha pohovorech a troufám si říci, že jsem na dosti z nich uspěl. Vždy se však objevilo nějaké velké „ALE“. Je pracoviště bezbariérové? Mohl bych do práce jednoduše cestovat MHD? Je na pracovišti přístupné WC? To byly problémy, proč všechny mé snahy dlouho zůstávaly marné. Začal jsem propadat pocitům zmaru, že si svobodně najít práci nemohu.

A poté se objevil „ON“. Internet. Hned jsem jeho kouzlu propadl. Dostal jsem se do virtuální reality, kde jsem mohl naprosto bez zábran pohybovat. A hle, našel jsem si zde i jednoduše práci jako administrátor internetového obchodu. Majitel obchodu dokonce přímo hledal někoho jako jsem já. Poprvé jsem se přímo setkal s něčím, čemu se říká pozitivní diskriminace. Svět na internetu byl o tolik jednodušší než ten venku. Žádné bariéry. Žádné předsudky. Vše zde bylo možné. Bavit se s přáteli, seznamovat se dalšími lidmi, nakupovat či chodit za zábavou.

Po několika letech jsem však zjistil, že je přece jen něco špatně. Byl jsem sice každý den v kontaktu s přáteli, komunikoval jsem se zákazníky, nakupoval jsem. Jenže když jsem se rozhlédl kolem sebe a viděl jen prázdné stěny svého bytu. Byl jsem sám. Začal mi intenzivně chybět skutečný kontakt s lidmi.

Zkusil jsem se tedy znovu vrhnout do víru hledání zaměstnání. A netrvalo to ani příliš dlouho a objevil jsem inzerát sdružení Asistence, které do svého týmu hledalo koordinátora osobní asistence. Tu využívám celý život, tak možná i proto jsem ve výběrovém řízení uspěl. Najednou jsem viděl, že naši klienti řeší stejné problémy s hledáním práce či vhodné školy, jako jsem řešil před pár lety já. Proto jsem neváhal aktivně se zapojit projektu mého kolegy, který se rozhodl na bariéry upozorňovat veřejnost.

Zde svou roli sehrál opět internet. Hlavně jeho jsme využívali. Vytvořili jsme Výzvu Radě hlavního města Prahy za MHD přístupnou. Na stránkách www.zamhdpristupnou.cz ji podpořilo přes 10 tisíc lidí. Díky tomu vznikla pracovní skupina na Magistrátu a problematika odstraňování bariér se velice posunula kupředu. A já si uvědomil, že internet nám nejen nabízí žít v jeho realitě svobodně bez bariér, ale může nám i značně pomoci říci o nás a našich problémech veřejnosti.

Můžeme jednoduše sdílet své problémy a radit si, jak je řešit. Skrze sociální sítě pošleme rychle a snadno do světa zprávu o tom, co umíme, co děláme, v čem jsme dobří, kdo nám pomáhá či naopak kde nás tlačí bota, s čím potřebujeme pomoci. Internet je férový. Fyzické přednosti se tu stírají. Zde je to jen na nás, jak se zvládneme prosadit. I díky internetu se snad jednou dočkáme, že i ve skutečném světě se budeme moci pohybovat svobodně bez bariér.

Článek oceněn 5. místem v soutěži Internet a můj handicap 2011.