Umíš také skákat přes švihadlo?

Jó, kde jsou ty časy, když jsem přesně takhle skákala... dvojskoky, trojskoky... po jedné, po druhé, snožmo, křížem, s meziskoky, dopředu, dozadu, salta ne... tedy jo, ale ne přes švihadlo... s pomocí švihadla jsem se je jen učila... Ano, mnohé bych asi i dnes zvládla, ale musela bych hodně trénovat

http://link.brightcove.com/services/player/bcpid1418565565?bctid=23207933001
Ale nejradši jsem mívala hrazdu! Veletoče na jedné noze, na druhé, s tyčí mezi nohama nebo pod koleny nebo kolem pasu... soutěžili jsme, kdo to dokáže vícekrát.. 20x 30x ... Výmyk pro mě nikdy nebyl problém! Stojky, hvězdy (i když mi moc nešly), ale i sudy, kotouly, trakaře nebo chůze po rukách... to bejvaly časy, venku jsme se vždy vyblbly. Bez trenéra, bez žíněnky, bez sportovní haly, značkového oblečení či speciální obuvi.

Stačilo nám trochu teplé počasí, zelená tráva (ne, marjánka ne) a pár trubek, co zbyly kdesi na stavbě, svařených na hrazdu (díky tátovi), zabetonovaných hluboko do země. Dvě kramle přivařené po straně posloužily prckům, kteří se nahoru nedostali výmykem, jako žebříček.

Nepamatuji si, že by se někdo někdy nějak vážněji zranil, nějaká ta zlámaná ruka se občas objevila, ale to bylo spíš z klepače, které dodnes hyzdí nejedno sídliště, přestože svou funkci přestaly plnit s nástupem celoplošných koberců, tzv kovralů ze sedmdesátých let minulého století.

Ani nad jídlem jsme nikdy nemusely přemýšlet.

Pamatuji si, jak jsem jednou stonala (dříve se nemarodilo) a děcka pro mě přišly, byla jich plná chodba a když odcházely závistivě jsem za nimi koukala přes zavřené okno, v pyžamu a s obkladem na krku...

jj, bejvávalo...


ps. jedna hrazda nestačila, a tak táta svařil ještě jednu, větší, ale hlavně vyšší, aby i dospělí se měli kde protáhnout, přitáhnout, posilovat... U nás za domem bylo vždy velmi rušno. A hrazdy tam vydržely až do nedávna...
Až přišel jakýsi ouřada s evropskými směrnicemi a za ním pracovní jednotka s autogenem...