Technický stav autobusů nejen soukromých...

Autobusy veřejné hromadné dopravy jsou často v žalostném stavu. A vůbec to nemusí být vůz soukromého majitele.

Použila jsem autobusový spoj mezi Českými Budějovicemi a Prahou, jedoucí přes Týn nad Vltavou, Tábor, Votice, Benešov, Olbramovice...

Byla neděle ráno a přijela pěkná „šunka“.

Snad dojedeme v pořádku, pomyslela jsem si a svěřila jsem se do rukou ČSAD Jihotransu.

Ve Voticích přistoupili čtyři ženy, podle jejich hovoru zřejmě jely na směnu do nemocnice do Benešova. A za Voticemi začal autobus podivně signalizovat, myslela jsem, že zapomněl vrátit blinkr, ale pískání zesilovalo a zrychlovalo, až se spojilo v nepříjemný kvikot. Osmělila jsem se a zeptala se řidiče, co to znamená.

„Nevím, nějaká závada, musím to zjistit...“

Zastavil až na zastávce v Olbramovicích, kde čekal další pasažér. Nic netušícímu cestujícímu prodal jízdenku a šel zjišťovat závadu.

I já jsem vystoupila a šla se podívat, co za tím vězí. Řidič otevřel motor a jal se telefonovat:

„Franto, jsi na dílně? Zavolej mi zpátky...“ a vypíná mobil, aby mu nežral jeho kredit.

Za chvíli mu Franta volá zpátky: „...hele, asi praskla hadička od oleje, je za námi čára...,“ jednou rukou telefonuje a druhou otvírá různé úložné prostory z boků autobusu. Z jejich hovoru jsem pochopila, že tento řidič v tomto autobuse na této trase jen zaskakuje, takže ani neví, kde má hledat nářadí a už vůbec ne, kde má hledat nějaký náhradní díl...

Franta radí a řidič řádí a řešení v nedohlednu. Mám zlost, nemám ráda neznalost, ani nekonečné čekání...

Vrátím se do autobusu a ostatním cestujícím oznámím (já vím, že mi to nepřísluší...ale...): „Autobus má poruchu a jak to tak vypadá, asi se jí nepodaří jen tak odstranit. Takže jestli někdo spěcháte, zkuste si to nějak zařídit...“ vybídnu cestující s neurčitým úsměvem.

Hned ke mně přijde poslední přistoupivší a povídá:

„Já bych tedy chtěl vrátit jízdné...“

Hm, tak to jsem si pěkně zavařila. Jenže:

„Promiňte, to si musíte domluvit s řidičem.“

„Já jsem myslel, že Vy byste mohla...“

„Hm, jenže já s touhle firmou nemám nic společného, jen to, že s nimi cestuji zrovna jako Vy. Ale protože, sama nemám ráda čekání bez známého důvodu a jsem zvyklá oznamovat poruchy, tak jsem to prostě udělala i tady, byť je to věcí řidiče,“ ale to byste se asi nedočkali...

Štve mě to jednání, pořád dělají všichni školení řidičů, školení o bezpečnosti práce …, ale jak jednat s lidmi, to asi ne!

Mezitím se řidič vrátí k volantu a tento poslední cestující chce hned vrátit vstupné. Řidič mu je vrátí, ale vzápětí si to rozmyslí:

„Počkejte, musíte mi je dát zpět, protože já Vám je můžu vrátit jen do pěti minut od vystavení jízdenky, ale to už je víc!“

„!?!“ diví se brýlatý pán středního věku, nezmůže se na slovo a peníze mu vrátí. Zjevně nechce bojovat s úředním šimlem.

„Peníze Vám vrátí stanice, která vypravila autobus. V tomto případě Jihotrans České Budějovice nebo na pobočce v Týně nad Vltavou.“

Tak to mám štěstí, pomyslím si v duchu a rychle si spočítám, že se tomu pánovi opravdu vyplatí pro svých 60Kč jet, psát, telefonovat. V prvním případě by procestoval dvakrát tolik a půl dne v tahu, v druhém a třetím případě, by náklady byly nejméně polovinou vráceného jízdného!

„Co budete dělat?“ ptám se na další postup zákazníka a přisadím si: „Já bych rozhodně peníze podruhé řidiči nedala.“

Pán se jen usměje a dá mi za pravdu. Přivolá si příbuzné na pomoc a do Prahy vezme i mě a ještě jednoho pasažéra.

Z dobrodince se vyklubal pan profesor vysoké školy technické, i když vypadal spíš na trempa sedmdesátých let, který jede na sympózium do Švédska a hned v pondělí v 10 má úvodní přednášku! Takže pokud by zmeškal dnešní letadlo, tak škody by byly nedozírné.

S vrácením jízdného nebyly žádné potíže. A ostatní cestující se dopravili do místa určení různě: odvážní stopem, jiní taxíkem a ostatní dalším okolojedoucím spojem stejného dopravce... :-)

A já dnes jedu za hranice všedních dnů standartním autokarem (větrání jen okénkem...), tak uvidíme jaké překvapení nám to přinese :-)