Proč se nemáme jako v Rakousku

Doufám, že letos je to opravdu naposled. Ráno kouknu z okna a mám po náladě. Bílo. Bílo, kam až dohlédnu. Před barákem za barákem na balkoně na zahradě u sousedů – zkrátka všude!

dp

Áda se po mně ošklivě podívá, když mu otevřu dveře ven: „Do toho nejdu,“ pomyslí si a uteče za klec – pod pec. No nic. Beru koště lopatu a jdu na to. Proházím mu chodníčky a on pak milostivě vyleze,

ale je zpátky v kuchyni dřív, než já odklidím sníh ze dvorku. Ještě se přijde nevěřícně několikrát podívat, co tu tak dlouho dělám. Dává si ale velkého „bacha,“ abych ho tu náhodou nezapomněla, až půjdu domů.

Trvá mi to, protože to ještě musím zdokumentovat. To dá rozum – manžel ještě spí, a tak jdu pokračovat před dům do uličky. Tady veškerá romantika končí. Veřejný prostor - není nikdo, kdo by ho uklidil. Město nemá finance na úklid a tak prohrne jen jeden chodník (prý nikde není dána povinnost uklidit oba) a hlavní cesty a hlavně si ohlídá pojistku! 

A tak úklid je na občanech – kdo si před svým domem vždycky uklízel, uklízí i dnes a kdo neuklízel nikdy, neuklízí ani dnes a odpovědnost má město a to je pojištěné – hurá!

A ten, kdo uklízí, si připadá jako blbec, protože dělá to, co by nedělal ani nezaměstnaný ani vězněný či amnestovaný → ale dlaň mají nataženou všichni! Proč to u nás nemůže fungovat jako v sousedním Rakousku: Ty nezaměstnaný žádáš od společnosti peníze na přežití tvé krize? Tak ale musíš být společnosti za to prospěšný. Společnost potřebuje odklízet sníh, zametat chodníky, opravit fasádu, vybílit podchody, vyměnit žárovky, upravovat parky - shrabat listí, pěstovat sázet a zalévat rostliny, prořezat stromy, keře, opravit a natřít lavičky, posekat trávu, pomoci v kuchyni, v nemocnici, v domě s pečovatelskou službou... atd. atd.- tam všude chybí lidé a peníze na drahé služby....

Ach jo, kam jsem se to dostala, sem jsem vůbec nechtěla.

Chtěla jsem jen říct, že když jsem to bílo konečně zvládla, tak vylezlo sluníčko a já se přemluvila, vytáhla už uklizené běžky, vzala foťák a vodu, a šla si tu bílou nádheru ještě jednou užít.

V lese jsem potkala spoustu známých se stejným smýšlením, a tak jsme každý každému

prošlápli kus stopy a už se jelo.  Jsem ráda, že jsem dokázala objet i tu nástrahu spadlého stromu

a přesto, že byl sníh mokrý a těžký, nelepil se mi na lyže, a tak to pěkně svištělo. Byla jsem ráda, že jsem se nepotkala se stádem divokých prasat, které tu v noci řádilo - ryli ve sněhu pod buky, a jsem ráda, že jsem se nestala ani nechtěným terčem několika myslivců,

kteří se přišli vypořádat s přemnoženými kanci. Když jsem zaslechla první dva výstřely, byla jsem už na cestě zpět... pak ještě dva

a pak už jsem sjížděla z kopce na opačnou stranu. Jaké bylo skóre a kolik padlo sviní, skutečně nevím, jen manžel se smál: „Kdybych to byl věděl, to bych tam ještě nějaké poslal...“ Cestou jsem potkala jen čtyři vyplašené srnky

a kamaráda, s kterým jezdím na „kola“ - tady byl bez lyží a bez kola a brodil se vysokým sněhem a já zapomněla vyndat foťák a zdokumentovat to – leknutím před kanci sviněmi a myslivci.