Zaduněly tanky a děti zpozorněly. Ty malé vyděšeně zíraly, ty menší plakaly, ty větší se běžely podívat blíž.
Co se to děje?
Dunění tanků naznačovalo přesun vojáků městem na nádraží, kde najížděly po betonové dlážděné rampě na vagony nákladního vlaku.
Houf dětí stál opodál a sledoval tu hřmotnou podívanou. Z obrovské hromady železa vykukovala malá hlavička v polstrované černé helmě
jak vypadá tank uvnitř, plný všelijakých páček a přístrojů, bez klasického volantu, věděly všechny děti v okolí.
Tanky ve městě nebyli žádnou raritou. V nedalekých kasárnách jich bylo několik desítek a tato podívaná se naskytla několikrát do roka, to když se celý pluk přesouval na cvičení – na Šumavu, na Libavu... zkrátka pořád se trénovalo na nebezpečí ze západu.
Děti pak měly příležitost prohlédnou si vojenskou techniku při oslavách mezinárodního dne dětí, slavnostní přísaze anebo přehlídce prvního května.
Při prvomájových oslavách projížděly městem v průvodu alegorické vozy, které prezentovaly své podniky – zemědělci, mlékaři, pletaři, stavbaři, automechanici, nábytkáři, cihláři, konstruktéři, projektanti, školy i sportovci, svazáci i pionýři... a nechyběla přehlídka vojenské techniky, která byla hojně zastoupena v mnoha městech...
Jenže tentokrát..., tentokrát byly tanky nějaké divné...
Na těle měly svislé bílé pruhy a velké bílé číslice.
A z každého tanku, koukalo několik hlav v polstrovaných helmách!
A bylo jich plné město a jezdily jakoby odnikud nikam, křížem krážem městem.
Nikoho nesvezly a hrozivě točily hlavní děla na všechny strany.
Byl 21. srpen 1968 a tanky patřily „bratrům“ Rusům.
Byly prázdniny a děti byly v letních táborech a mámy se o ně strachovaly...
a v Praze se střílelo...
a rozhlas volal o pomoc...
a tanky bloudily, protože směrníky se otočily...
tak smutně nejhezčí prázdniny nám skončily...
A v našem městě jediný člověk se jim postavil a buldozerem cestu přehradil, pak šel domů a československou vlajku na půl žerdi vyvěsil a tím dlouhodobý smutek zahájil...
Ten zapomenutý hrdina, to můj táta byl...
Možná se divíte, proč to všechno píšu, ale to ruští okupanti v Gruzii, jichž jsou teď plná média mi připomněly ty dávno zapomenuté hrůzy.
To všudypřítomné dunění mnoha set tanků je stejné tam jako tehdy u nás. Zbytečné střílení, zbytečné zabíjení, vystrašení obyvatelé – podobnost čistě náhodná?
Kdy konečně bratři pochopí, že takhle se slušný a milující bratr opravdu nechová?
