Člověk
se musí míti pořád na pozoru neboť čert nikdy nespí a práskač
práskačem zůstává...
já
Antény! Jediný koníček mého manžela, za to obrovský.
Jedinou knihu, kterou si kdy zakoupil a přečetl, byla: Antény a televizní technika.
Vždy chodil s hlavou „v oblacích“ a měl v merku všechna anténní monstra, ať už dovezená zvenčí anebo po domácku vyráběná i první paraboly, síta – napodobující satelitní přijímače, v té době u nás nedostatkové zboží a pokud, tak jen pro vyvolené za bony, či v obchodě za cenu auta.
Těch antén, co jsme se nakupovali, těch dní, kdy jsem celé odpoledne stála u okna a sledovala sebemenší zrnění na televizní obrazovce, abych pak hulákala směrem nahoru na půdu (nebyly mobily), či na střechu, kde miláček točil anténou dle mých pokynů: „...dobrý. špatný, zrní, nezrní...“
k pobavení všech sousedů, co že to tu s manželem vyvádíme. Nic. Jen jsme se snažili naladit tv program ošklivých kapitalistů ze západu...
Kromě silnějšího zrnění jsme nikdy nic víc neviděli. A tak zase přišli na řadu nové antény, nové zesilovače a nic. Výsledek vždy stejný – nic, nic, nic. Jenže v té době místo místních podpůrných zesilovačů se stavěly rušičky a tak v našem údolíčku vycházelo všechno snažení naprázdno.
A pokud jsme viděli nějaké to ostřejší zrnění, pak jen za jasného počasí, když odtáhly mraky...
Mračna se však začala stahovat nad mým manželem. A to tak rychle, že se ani nestačil divit, když ho v klepetech odváželi ke krajskému vojenskému soudu.
Všechna svá snažení probíral se svými kolegy v zaměstnání, čímž si jako příslušník ČSLA pěkně zadělával na problémy.
I našel se jeden snaživý kolega Jirka a s každou „novou anténou“ běhal „vysílat“ ke kontrášům.
No, a když už byl spis pěkně tlustý, zabásli ho pro:ROZVRACENÍ REPUBLIKY. Rok ho trápili, vyslýchali, tahali po soudech. Prověřovali obě naše rodiny, ale nikdy ho nezavřeli. Potrestali ho tak, že nesměl ani do NDR!
A pak přišla revoluce a snaživý Jiřík byl první, kdo přiběhl s Cibulkovými seznamy. Franta, Petr, Pavel, Tonda... no Jiřík mezi nimi nebyl.
Až po letech se manžel dostal konečně na řadu a mohl nahlédnou do svého osobního svazku a nestačil se divit.
Zde, v odtajněných spisech kontrarozvědky, se na seznamu práskačů objevil i horlivý Jiřík, ale kromě něho i spoustu jiných horlivých, dnes vážených spoluobčanů, „do kterých by to nikdo neřekl.“
A smutné je, že někteří se svému práskání věnují i dnes, a tak jejich jména jsou utajená ještě stále.
Taky se zde konečně dověděl, proč ho nikdy nezavřeli natvrdo. Naštěstí se nesplnila nikdy skutková podstata – nehovořil nikdy před víc než dvěma lidmi najednou.
A Jiřík? Jiříkovi už můžeme jen chodit plivat na hrob...
A vy ostatní... dobře víte, kdo máte máslo na hlavě, agenti, propůjčovatelé bytu, vyšetřovatelé a jiní soudruzi – KLIĎTE SE MI Z CESTY!
