Slunce už se snaží, ale stále marně. Přesto ranní procházka stojí za to. Vydám se z Týna nad Vltavou po pravém břehu Vltavy
i kačky ještě spí, je chladné mrazivé ráno, ale mě to nevadí - je krásně
ovečky se ještě choulí, na zádech mráz a jinovatku...
až za Čihovicemi se pokochám "Archou noemovou" vyhledám poklad - kešku, oběhnu rybník
a obejdu dřívější školní statek po kraji pole až k malé starodávné vodárně.
Za ní trochu doleva a pak kolmo vzhůru
zarostlou dávno nepoužívanou cestou na Kohout. V tom nádherném kraji přijdou za mnou koně
ale a já pro ně nic nemám.. stará studna, která v létě poskytne osvěžení i odpočinek...
rozložitý dubem - staletý strom,
stavení s klasickými
plaňkovými ploty. Za nimi vykukují temelínské věže,
které nenechají nikoho na pochybách, kde je... No, alespoň nezabloudím.
Ještě si prohlídnu muflony, ovce, kozy a poníky, všichni si mě stejně zvědavě prohlíží...
obhlídnu stavení - opravená i zchátralá, pozdravím obrovského hafana a jsem ráda, že je před ním
dostatečný plot. Projdu zkratkou přes pole, kolem holé jabloně k prvnímu stavení nad městem.
Krásný výhled. Škoda, že zde není lavička, ale mám klacky a tak se o ně opřu a těším se pohledem na
město a okolní vesničky. Kdysi tudy vedla cesta, dnes ztěží rozpoznatelná.
Až trochu níže od další nepoužívané vodárny vede betonová cesta, jež navazuje na starou budějickou cestu. Jojo, dlážděné cesty ty jsou vděčné a taky věčné.
V zatáčce zmizela chalupa se stodolou - co jsme se tu nasáňkovali a nalyžovali... To už dávno nejde - brzdili bychom o supermerket!
Tak teď ještě zdolat hlavní silnici - není tu přechod, zato stop v trávě mnoho. Projdu vilovou čtvrtí, propletu se trávou, silnicí a rozbitými chodníky plnými psích výkalů a jsem zase zpět na starém železném mostě - výchozím bodu.
Tady jsem doma...
