aneb vyprávěj, cizí neštěstí vždy „potěší“... Každý máme nějaké své trápení, s nímž si nevíme rady a o němž neradi mluvíme, ale pořád s ním svým způsobem válčíme. Jsme tak nějak rádi, když víme, že v tom nejsme sami a závidíme,
me
když se druhým podaří se svým problémem vypořádat...
Jedna moje známá má známou a ta se vždy podivovala nad jejími neúspěšnými výchovnými metodami, až došlo i na ní. Když jí začala dcera lajdačit, myslela si jak si s ní poradí. Neporadila. Nepomohly domluvy facky ani výprasky, hrozba pasťákem už vůbec ne... Jen jí dcera oznámila, že jí udá na policii, za domácí násilí a že chce raději do výchovného ústavu. Ano, holce bylo 16 a svá práva znala dobře.
Po jedné velké hádce už matka nevydržela a řekla dceři, aby šla... a tak holka šla a máma jen zpovzdálí sledovala, zda to opravdu udělá. Udělala, vše oznámila na policii. Máma zašla za policisty a pověděla jim problémy ze svého pohledu (ne všichni jsou studovaní výchovní pedagogové) a policisté jí poradili. Podejte si žádost o umístění na vlastní rozhodnutí dcery...
Tak se stalo. Máma měla starost jak to s děvčetem dopadne a zda se nenaučí lepším kouskům...
Ovšem netušila jak holka narazí, až se svěří svým spolubydlícím. Ty dvě cikánky nechápaly, na co si ta bílá holka stěžuje? Na to, že má rodinu, že má máma o ní starost, že jí občas vynadá anebo vrazí pohlavek, když je drzá – to ony by nikdy neudělaly a od rodiny dobrovolně neodešly! Rodina je rodina a jedině rodina jí vždy pomůže!
