Zvláště
pak těm rozvedeným či vdovcům, kteří měli „to štěstí“
či smůlu, že zůstali sami na výchovu svých potomků...
Ze svého okolí jich znám minimálně sedm, kteří vychovávají celkem dvanáct dětí, každý sám.
Vedou svojí vlastní domácnost - vaří, pečou, perou, malují a uklízí – pracují a nemají dluhy.
Dluhy mají spíše jejich bejvalky, které nechtějí platit alimenty. Ano, i ženy se potýkají s těmito problémy.
Ne všichni zvládají své potomky na jedničku, ale i to se dá pochopit – nejsou promovaní vychovatelé a výchova se vymkne z ruky i v leckterých úplných rodinách.
Zato, ale jsou schopní svým dětem dávat lásku a dopřát jim teplo domova – mít se vždycky kam vrátit, vědět, že je na světě někdo, komu na nich opravdu záleží a miluje je i s jejich chybami... Mají o ně normální strach a obavu, a vždy ví, kde jsou, s kým jsou a co tam dělají.
Děti v těchto rodinách rozhodně nestrádají a bohužel u rozvedených, styk s matkou ani nevyhledávají.
Z těch, co já znám se jen jeden znovu oženil a ke svým, dnes již dospělým dětem, přidal další dva potomky a všichni žijí spolu v jakési zdravé rovnováze.
Jeden stále hledá, spíš pro sebe dobrou životní partnerku a svým, dnes již dospělým dětem (musel si poradit s dospíváním dcery i syna...), snad jen dobrou či alespoň tolerantní kamarádku.
A ten poslední, kterého mám na mysli, je teprve krátce vdovec a ač je z nich nejmladší musí zvládnout výchovu nejen svého předškoláka, ale i vyženěné dospívající dcery. A já už teď vím, že to zvládne.
Vám všem, známým i neznámým tatínkům, kteří se staráte minimálně takhle dobře o své ratolesti, se já klaním, máte mou úctu a obdiv.
Vzdávám Vám HOLD. Jen tak dál, děláte to dobře!
